13. komnata Michala Maška

Zázračné dítě, bohem nadaný muzikant, tak se mluvilo v osmdesátých a devadesátých letech o Michalu Maškovi nejen v Ústí nad Labem, odkud pochází, ale brzy i na mezinárodních klavírních soutěžích. Poprvé usedl k tomuto nástroji ve třech letech vlastně náhodou. V mateřské škole, kam začal chodit, pořád brečel. Učitelky si s ním nevěděly rady, až jednu z nich napadlo posadit ho k piánu. Začal vybrnkávat jednoduché melodie a byl klid. Od té doby se místo na stoličce u klavíru stalo nejdůležitější součástí jeho života. V letech 1996 a 1998 vydal dvě bachovská CD. Maškovi bylo tehdy pouhých šestnáct let, ale jeho hra fascinovala skvělou technikou a především pak nesmírnou muzikálností spojenou s mimořádným intelektem. V létě roku 1999 získal Michal Mašek prestižní cenu „Classic 98“ v kategorii „Talent roku“ a bylo jasné, že má před sebou skvělou pianistickou budoucnost. Jenomže – všechno bylo nakonec jinak. Klavírní kariéra se nekonala, Michal Mašek zmizel veřejnosti na deset let z očí. A to, co během těchto let prožil, by vydalo na román. První schůzka před natáčením. Režisérka Alena Derzsiová, moderátorka Šárka Volemanová, která se mnou připravovala i scénář, a já očekáváme příchod Michala Maška. Už první telefonát naznačil, že jde o ambiciózního člověka. Perfektní příprava je základ úspěchu. O tom ví tento třicetiletý mladík své. Přesně na čas usedá Michal proti nám. Okamžitě obvolává lékaře, profesora klavíru, bývalou učitelku a další osoby, které mají k jeho příběhu co říct. Rozcházíme se s téměř hotovým plánem natáčení a v duchu nám doznívají peripetie jeho uměleckého vzletu a pádu. Během čtyř dnů, které pak s Michalem Maškem trávíme, mám čím dál víc pocit, že jeho 13. komnata má ještě další zákoutí. A nahlédnout do nich není vůbec lehké. Ne proto, že by Michal nebyl sdílný, naopak, mluví pořád, dokonce i když potřebujeme němé obrázky. Jakmile se kdokoli ze štábu ocitne v jeho blízkosti, okamžitě ho registruje jako adresáta. Jenom když usedne ke klavíru a položí ruce na klávesy, přestáváme pro něj existovat. A nejen my, myslím, že celý svět. V tu chvíli má totiž jiný, ten ve své fantazii. Takový nádherný koncert jsme zažili v sále teplického kulturního domu i u Michala doma. Jeho obývák je vlastně koncertní sál. Dokonce se dvěma klavíry. Už věřím, že dokázal cvičit osm až deset hodin denně. Hrál před odchodem do školy od čtyř ráno, hrál po návratu, hrál, i když se objevily první příznaky přetažení a začaly ho bolet ruce, hrál později i se strachem, že koncert pro zánět šlach a křeče nedokončí. Kolaps, který pak přišel, byl nevyhnutelný. Michal o sobě říká, že trpěl „závislostí na klavíru“, ale pak si rok a půl nezahrál. Jeho otec, hybná páka celého Michalova života, se rozhodl za svůj i synův sen o špičkovém virtuosovi bojovat. Konzultace u lékařů vystřídaly pokusy s léčiteli. K bolestem rukou se přidal silný stres. Když se konečně začalo blýskat na lepší časy, zlomil si Michal pažní kost a půl roku nemohl hýbat prsty. V té době už trpěl jinou „závislostí“, vrhnul se na posilování. I tady šel na doraz. Denně, někdy i dvakrát, zvedal činky, týral tělo, udělal si dokonce trenérský kurz. Trvalo opět nějaký čas, než pochopil, že to přehání. A že nepřítelem mu paradoxně je jeho perfekcionalismus, ctižádost dokázat všechno na 110 procent a velký intelekt. Nemoc i zranění mu pomohly vystřízlivět. Po deseti letech se Michal Mašek opět vrací na koncertní pódia a do nahrávacích studií. Nebojí se, že se závislost na klavíru znovu projeví? „Vím, že to mám zakódované v hlavě pořád,“ říká, „ale zůstalo mi tam po těch zkušenostech taky červené světýlko, které včas zabliká – pozor, přeháníš! Je toho hodně, co bych chtěl udělat. Ale lámat přes koleno to už nebudu. Na světě je vedle muziky spousta dalších krásných věcí. A já už se o ně nechci připravit.“ Česká televize, převzato z týdeníku ČT+