Vinice, kde ji nečekáte, finální zkouška

VINICE, KDE JI NEČEKÁTE, A FINÁLNÍ ZKOUŠKA É pithi é apithi. Buď pij, nebo odejdi. Starořecké přísloví Naši dva poutníci, Zdeněk Troška a Miroslav Kovács, dospěli k cíli své vinařské odyssey. Překvapivě ji zakončují v Praze, v hlavním městě republiky, kde by člověk čekal všechno na světě, jenom ne vinice. Ale čekal by to jenom ten, kdo nezná historii vinařství a historii Prahy. K ní totiž vinice patří odnepaměti. Průvodci pražskými vinicemi jim byli ing. Jiří Paluska, zástupce starostky městské části Praha 2 a vinař Antonín Tureček z Grébovky, ing. Vladimíra Bahulová, zástupce Vinice sv. Kláry a Jaroslav Hykl, zástupce Svatováclavské vinice. Jaké jsou osudy vína v Praze? Způsob, jakým byla obnovena nejslavnější pražská vinice v parku pojmenovaném podle Moritze Gröba, by dnes svou chytrostí vzbudil velký rozruch. Na pozemcích tohoto parku se nacházely vinice už v době Karla IV. A pan Gröbe je v druhé polovině 19. století vzkřísil způsobem vskutku originálním. Vinice poměrně často měnily majitele, ať již prodejem nebo dědictvím. Koncem 16. a počátkem 17. století vznikly na území Grébovky dvě usedlosti, později nazývané Horní a Dolní Landhauska a v době svého vzniku známé jako Halířovský grunt. Po třicetileté válce patřily objekty a pozemky Horní a Dolní Landhausky jezuitskému řádu a sloužily jako letní sídlo jezuitů. Pobývali tu také nemocní nebo přestárlí členové řádu. V 60. letech koupil Dolní i Horní Landhausku, včetně pozemků a zahrad v nejbližším okolí, pražský podnikatel Moritz Gröbe a rozhodl se, že si pro potřebu a potěšení nejen své, ale i svých blízkých a přátel, vytvoří ráj na zemi. Nechal si postavit honosnou dvoupatrovou novorenesanční vilu a okolo ní pak začal postupně budovat rozsáhlý park, obnovil i vinici o rozloze 17 400 m2 s velkým viničním altánem, který plnil funkci hudebního pavilonu a vyhlídkového místa. Ovšem pravdou je, že na začátku této bohulibé myšlenky byla zcela prozaická podnikatelská zakázka. Moritz Gröbe se podílel na výstavbě Vinohradského železničního tunelu a veškerou zeminu, kterou při ražení potřeboval odstranit, odvezl na jedno místo. A když už měl tak rozsáhlou plochu s půdou, napadlo ho založit tam vinohrad. Po smrti Gröbeho v roce 1891 provozovali jeho dědici v části území parku, včetně skleníků, prosperující zahradnictví. V roce 1896 se rozhodli park zpřístupnit veřejnosti, ovšem ze zištných důvodů, vybírali 30 krejcarů, což bylo na tehdejší poměry hodně. V roce 1902 byly sady pro veřejnost opět uzavřeny a ve vile se ubytovala vnučka císaře Františka Josefa, dcera korunního prince Rudolfa a Stefanie Belgické, spolu se svým manželem, poručíkem Karlem Ottou Windischgrätzem. V roce 1905 celou Grébovku, včetně parku, zakoupilo město a 16. května 1906 byl areál slavnostně otevřen pro veřejnost pod názvem Havlíčkovy sady. Jenomže vinice měla poté smůlu na špatné hospodáře a v roce 1926 se dokonce uvažovalo o jejím zrušení a osázení stráně ovocnými stromy. Naštěstí se našlo pár osvícených hlav, které se zasloužily o záchranu vinice. Bylo zasazeno 4000 sazenic a v roce 1935 k nim přibyly další dva tisíce. Pěstovalo se tu Burgundské bílé, modré a šedé, chrupka, Portugalské, Tramín, Svatovavřinecké, Sylvánské a Ryzlink. Z bílých vín byl populární Pražský radniční hrozen a z červených Primátorský hrozen. O Pražském radničním hroznu se mezi znalci prý tvrdilo, že je ho možné porovnat s nejlepším vínem moselským. Původně bylo toto víno určeno jen pro tabule v případě významných státních událostí a návštěv, v roce 1938 se však podle usnesení městské rady objevovalo i ve volném prodeji. Další rozkvět vinice přišel po roce 1992, kdy bylo rozhodnuto, že tradice se mají ctít, a tak byla zahájena obnova historického vinohradu včetně tradičního způsobu pěstování vinné révy. Rekonstrukce vinice byla zdárně dokončena, městská část Prahy 2 si v roce 1992 najala zkušeného vinohradníka Antonína Turečka, který postupně vysázel dvanáct tisíc keřů. A co by byl vinohrad bez sklípku! Takže i pražská vinice se může pochlubit sklípkem, který sice ještě voní novotou, ale sklípek to je. Je to místo nejen pro posezení a ochutnávání vína, ale také pro zpracování zdejších vinných hroznů, výrobu vína a stáčení do lahví. Samozřejmě se muselo nakoupit i technologické zařízení, jako odstopkovač, víceúčelová čerpadla, filtry, pneumatický lis vinných hroznů, nerezové nádrže, poloautomatická plnička lahví či nerezová vana. Ale investice vniveč nepřijdou, protože místní réva rodí vynikající víno, které oceňují i vinaři na mezinárodních soutěžích. Každoročně se sklidí asi 13 tisíc kilogramů hroznů, z nichž se získá přibližně devět tisíc litrů vína. Víno z Grébovky má certifikát Komise znalců a Karel IV. spolu s Moritzem Gröbem by z toho určitě měli radost. Viz perex Vinařská odyssea