Na houby

„Kdo nehoubaří, není Čech,“ mohla by klidně znít parafráze známého fanouškovského pokřiku. Je totiž dost dobře možné, že milovníků hub a houbaření je v naší zemi přinejmenším stejně tolik jako příznivců hokeje. Ve srovnání s jinými Evropany jsou Češi národem houbařů. Ročně houby přilákají do lesa sedm lidí z deseti, a proto devadesát procent zkonzumovaných hub jsou u nás houby v přírodě rostoucí. Češi s mystickým leskem v očích vyrážejí brzy ráno, mají svá místa a často sbírají to, co by cizinci stoprocentně považovali za naprosto nejedlé exempláře. Zábavně pojatý vzdělávací přírodovědný cyklus „Na houby“ mapuje český houbařský rok. Setkáme se v něm s Arnoštem Goldflamem v roli roztomile vševědoucího „taty“ a s Josefem Poláškem coby jeho „klukem“ zhýčkaným počítači, přičemž do přípravy projektu byli přizváni také renomovaní čeští mykologové. V díle „Lysohlávky až nakonec“ jsou „tata s klukem“ doprovázeni mykologem Janem Borovičkou na netradiční cestě po starých haldách plných olova a hlušiny, která zbyla v okolí Příbrami po dolování uranu. Informace, které od něho uslyšíme, jsou nadmíru zajímavé. Houby nejenže dokáží absorbovat do své plodnice neuvěřitelné množství kovů, ale tato schopnost má v přírodě svoje opodstatnění – houby tak chrání kořeny stromů před chemickou kontaminací. Zároveň však Jan Borovička vyvrátí některé zažité mýty o domnělé radioaktivitě hub. Tyto poplašné zprávy, které se vyrojily po havárii jaderné elektrárny Fukušima, nemají reálný základ. Ekofilm 2014