Únor 1948. Roztahovačné aktivity komunistů už přesáhly únosnou mez. Ostatní strany Národní fronty se rozmáchly k demonstrativnímu gestu, to se však mine účinkem, neboť zatímco prezident doufá v uvolnění napětí na domácí politické scéně tradiční diplomatickou dohodou, komunisté, vedeni bezskrupulózním Klementem Gottwaldem, na četných schůzích osnují plány na definitivní převzetí moci.
Chronologicky poslední ze tří uváděných epizod (viz Den po Mnichovu a Kulka pro Heydricha) osmidílného televizního cyklu České století se odehrává v únoru roku 1948. Dvanáct nekomunistických členů vlády podává demisi na protest proti roztahovačným sklonům rudých kolegů. Předpokládají, že se prezident Edvard Beneš (Martina Fingera z předchozích částí vystřídal věkem příhodnější Jan Novotný) rozhodne jmenovat úřednickou vládu a posléze vyhlásit předčasné volby. Nepočítají ale s bezohlednou (ne)diplomatickou agresivitou strany v čele s Klementem Gottwaldem (Jiří Vyorálek).
Ten spolu s blízkými spolupracovníky, především Rudolfem Slánským (David Novotný), Antonínem Zápotockým (Jaromír Dulava) a Václavem Kopeckým (Jan Budař), zavětří závan slabosti na druhé straně a chopí se příležitosti k rozpoutání mocného tahu na bránu, v „ideálním" případě vedoucím k naprostému ovládnutí politické scény a nastolení absolutistické vlády jedné strany.
Zatímco společenství potenciálních velkomocnářů na alkoholem prosycených a tóny prosté lidské nízkosti špikovaných schůzích neúnavně kuje pikle, prezident stále doufá, že se mu alespoň do určité míry podaří nalézt východisko přijatelné pro více stran, řešících zásadní konflikt. Coby de facto gentleman tradičního střihu není ale schopen čelit ze řetězu utržené mašinerii mocichtivých, drtících jednu bariéru vyváženosti za druhou. Schyluje se tak k osudovému okamžiku, kdy hlava národa svými podpisy zpečetí jeho osud na několik nadcházejících desetiletí.
I v tomto díle je evidentní zručnost, s jakou se režiséru Sedláčkovi podařilo prokličkovat mezi nástrahami ryze dialogového televizního formátu. Opět se mu úspěšně daří aplikovat vizuálně dynamický vypravěčský styl kromě kameramanské práce podpořený i skutečností, že se nemusel spokojit s lacinými papundeklovými kulisami, ale naopak měl díky spolupráci příslušných státních organizací přístup k mnoha vskutku velkorysým lokacím. Výsledku to dodává téměř elegantní švih.
Při vědomí vyššího dějinného obrazu pak Moc lidu slouží v rámci uvedení Českého století na LFŠ i jako velmi efektivní lákadlo na blížící se televizní vysílání dalších epizod. Vzhledem k tomu, jak nenuceným způsobem se někteří z aktérů jednotlivými dějinnými událostmi posouvají, může být snad až perverzně fascinující budoucí sledování nadcházejícího dílu, v němž nás čeká střet Gottwalda a Slánského. Jak ve stavu nestřízlivosti praví prvně jmenovaný: „Takový třídní boj je úplné hovno oproti soudružským vztahům."
Ondřej Vosmík, LFŠ 2013
