Václav Babinský

Asi nejslavnější český loupežník, Václav Babinský alias Venca z Pokratic, se narodil 20. srpna 1796. Jako místo jeho příchodu na svět se většinou uvádějí severočeské Pokratice u Litoměřic, jiné prameny však zmiňují přímo Litoměřice, s tím, že do Pokratic, kde malý Václav prokazatelně vyrůstal, se jeho rodina přestěhovala až později. (Ovšem vzhledem k tomu, že Pokratice dnes už s městem Litoměřice zcela splynuly, vyjde to nakonec nastejno.) Oba jeho rodiče pracovali jako zahradníci a podle některých indicií na tom finančně nebyli až tak zle, jak se povětšinou traduje. Ačkoliv měli několik dětí (kromě Václava ještě minimálně syny Antonína s Vincentem a nejmladší dcerku Terezku), dal otec svého nejstaršího zapsat na litoměřické gymnázium. Tady se však poprvé projevila Václavova nezkrotná povaha - učení mu příliš nešlo, zato v lotrovinách byl mistrem nad mistry. Brzy se proto se školou rozloučil a pomáhal otci v zahradničení. Roku 1816 nastoupil vojenskou službu - nejprve v terezínském a potom pražském Welingtonově dělostřeleckém pluku. A historie se opakovala... vojenský dril se mu příčil, kázeňské přestupky se vršily. Přesto však trvalo dlouhých osm let, než se rozhodl k zásadnímu kroku a dezertoval. Na cestu si navíc přibral i plukovní pokladnu. Přísnému trestu před vojenským soudem se obratně vyhnul přesvědčivou simulací duševní poruchy, takže namísto uvěznění byl další vojenské služby natrvalo zproštěn. Navíc tím získal nárok na lůžko a stravu v karlínské Invalidovně, kde ale vydržel sotva rok. Nějaký čas se jen tak poflakoval, až nakonec připadl na "zaměstnání", které ho bavilo a navíc se jevilo jako poměrně výnosné - spolu s několika kumpány podobného ražení založil někdy kolem r. 1830 zlodějskou bandu. Působili především v jeho rodném kraji, postupně se jejich "revír" rozšířil i na Děčínsko a Českolipsko. Nutno dodat, že Václav Babinský nebyl žádný hlupák - perfektně mluvil česky i německy, často si rafinovaně měnil jména a z několika opakovaných zatčení se mu pokaždé povedlo vyklouznout, aniž by mu bylo cokoliv dosvědčeno. Klec spadla až v roce 1840, kdy byl, i se svojí družkou, Apolenou Hoffmannovou, zatčen a postaven před pražský hrdelní soud. Tady byl obviněn z dvanácti zločinů (loupežná přepadení, používání falešných dokladů, vraždy, atd.), nakonec mu však byla dokázána jen pouhá polovina z nich. Ze tří vražd byl V. Babinský shledán vinným pouze ze zabití pláteníka Jana Blomberga, kterého oloupil a ubodal, zatímco smrt mlynáře Antonína Heineho, který skonal během přepadení úlekem, byla překvalifikována na pouhé "oloupení s následkem smrti". Třetí zabití pak "Venca z Pokratic" popřel úplně. I tak to ale stačilo na rozsudek dlouhých dvaceti let těžkého žaláře. Jeho milenka (možná i manželka) Apolena vyvázla o něco lépe, jenže moc platné jí to nebylo, protože zemřela (pravděpodobně na TBC) pouhých 14 dnů po vynesení rozsudku. V létě roku 1841 byl Babinský, kterému bylo v té době už 44 let, deportován na brněnský Špilberk, což byl v té době jeden z nejtěžších žalářů v zemi. Odtud ani takový mistr úniků, jakým Babinský bezesporu byl, utéct nedokázal a tak vše vsadil na opačnou kartu - přestal rebelovat a stal se tichým, mírným a nadmíru zbožným kajícníkem, který se často modlil a neustále s sebou nosil růženec. To mu vyneslo značné zlepšení postavení - z chudáka, spoutaného těžkými okovy, se stal pravou rukou vězeňského kaplana a později i obětavým ošetřovatelem nemocných. Zde se setkával s mnoha různými osudy svých spoluvězňů, mezi kterými bylo i hodně polských a italských vlastenců. Pro každého z nich měl Babinský údajně po ruce nějakou dobrou radu, či alespoň vlídné slovo útěchy. Od konce května r. 1855, kdy byl Špilberk jako věznice zrušen a předán do užívání armádě, si Babinský zbytek trestu odpykával v Kartouzách u Jičína (dnešní Valdice). Tady se setkal s jeptiškami řádu Boromejek, které mu po propuštění v roce 1861 zařídily pobyt ve svém klášteře v Řepích u Prahy, jehož součástí byl nalezinec, polepšovna a také ženská trestnice. Babinský tu pracoval jako zahradník (co se v mládí naučíš...) a ke konci života, když už byl hodně nemocný, alespoň pletl proutěné košíky a slaměné rohožky. Se zahradou mu pomáhaly místní děti, které měl rád a trpělivě se jim věnoval. Zato na vězeňkyně si ale často stěžoval, že prý ho obtěžují posměšky a erotickými návrhy. Ještě víc ho však trápila "lidská ničemnost" projevující se neustálými krádežemi jeho jablek, jahod a růží, což bylo na člověka jeho minulosti poměrně pikantní. Ve volných chvílích si "Venca z Pokratic" rád užíval společnosti v pražských hospodách, kde za zaplacení útraty ochotně vyprávěl historky ze svého bývalého života. Přestože bylo jeho příběhy hodně přibarvené a často úplně vymyšlené, posluchači je milovali. Babinský byl výborný vypravěč a fantazie měl víc než dost, takže se brzy stal doslova legendou. On sám sice zemřel 1.srpna 1879, ale jeho příběhy žijí dál. Ať už ve formě vzpomínek, kramářských písniček, anebo laciných sešitků brakové literatury. Pozadu nezůstala ani kinematografie, ve které mu kromě dvou předválečných filmů (z r. 1922 a 1926) byl věnován i jeden díl "Slavných historek zbojnických", s R. Brzobohatým v titulní roli. Kromě toho mu svoje album "Jak to doopravdy bylo s Babinským" věnoval i country zpěvák Michal Tučný. Napravený zločinec Václav Babinský našel místo posledního odpočinku na vězeňském hřbitově v Řepích, kde je jeho hrob možné navštívit dodnes. K pietně upravenému náhrobku můžete položit kytičku anebo si u něj zazpívat známou odrhovačku tom, že: " Na kopečku v Africe stojí stará věznice, ach ouvej,na kopečku v Africe stojí stará věznice ach jo. Vězňové se tetelí, že maj blechy v posteli. Mezi nima Babinskej, známej lotr mexickej. Jednou z rána k večeru přišel bachař nahoru. Běž Babinskej běž dolů, máš tam dole návštěvu. Šel Babinskej šel dolů uviděl tam svou ženu. Když ji lotr uviděl, hnedka v očích slzy měl. Neplač milej Josífku, já ti nesu polívku. A vepřovou s knedlíkem, ať jsi stále mladíkem. A vepřovou s cibulí ajť tě srdce nebolí. Běž má milá běž domů, já mám zejtra popravu. Když to žena slyšela, škytla prdla vomdlela. Když mu hlavu sekali, všechny panny plakaly. Když mu hlavu usekli, dali mu tam fusekli. Na fusekli petržel, aby dlouho vydržel. Na petržel hrneček, protože byl blbeček." Venca z Pokratic bude určitě rád... ;-)