Vlastimil Brodský

Jeden z nejznámějších herců tzv. "zlaté gardy", kamarády a kolegy zvaný Bróďa (1920) pocházel z Ostravy-Hrušova, kde ve středostavovské rodině trávil bezstarostné dětství. Otec, pojišťovací úředník, rodinu materiálně zajistil a maminka, která se starala o jediného syna a domácnost, mohla ve volných chvílích ochotničit v místním divadle. Zřejmě už v této době se v malém chlapci probudila touha po umění, byť jej zprvu okouzlil Fred Aster a jeho step. V r. 1934 se rodina přestěhovala do Prahy a gymnazista Brodský se přece jen rozhodl pokračovat ve studiu herectví. Debutoval v Herecké škole E. F. Buriana a ve 40. letech si prošel už jako profesionál Větrníkem, Nezávislým divadlem, Divadlem satiry a nakonec Vinohradským divadlem, kterému zůstal věrný téměř 40 let. Jeho první a epizodní roličkou byl divák panoptika ve Fričově komedii Svět patří nám (1937) a teprve koncem 40. let mu film přinesl větší příležitosti, např. v historickém snímku Nezbedný bakalář (1946), v dramatu Uloupená hranice (1947) nebo v komedii Vzbouření na vsi (1949). Léta padesátá přinesla mladému herci téměř čtyřicítku větších i menších rolí v historických dramatech - Jan Hus (1954), Psohlavci (1955) nebo Jan Žižka (1955), v komediích - Poslušně hlásím (1957), Florenc 13,30 (1957), ale i v agitkách - Rudá záře nad Kladnem (1955) či Zářijové noci (1957). V této době se také seznámil s velmi všestrannou dívkou - Božena Brodská (1922), přáteli zvanou Bíba. S pohlednou baletkou, která na rozdíl od umělecky založeného Bródi hrála velmi dobře tenis, uzavřeli sňatek a v r. 1959 se jim narodil jediný syn Marek, který sice šel v otcových šlépějích, ovšem tátova hereckého věhlasu nedosáhl. S přibývajícími léty získával tento drobný, ale charismatický herec stále více rolí a jeho "dvorní" režisér Zdeněk Podskalský (1923-1993) mu často "ušil" roli na tělo - Kam čert nemůže (1959), Bílá paní (1965) nebo Ženu ani květinou neuhodíš (1966). V posledně jmenované komedii hrál s krásnou Jana Brejchová (1940), která v té době už byla jeho druhou manželkou. Manželství s Bíbou skončilo, když jej zcela okouzlila největší česká filmová hvězda 60. a 70. let. Oběma se dařilo nejen umělecky - vzpomeňme úspěšné komedie Farářův konec (1968), Ďábelské líbánky (1970), Hodíme se k sobě, miláčku? (1974) a především nesmrtelný muzikál Noc na Karlštejně (1973), kdy si díky této manželské dvojici věrohodnější představitele císaře Karla IV. a jeho Elišky Pomořanské snad ani neumíme představit, ale i v osobním životě, když se jim v květnu 1968 narodila vytoužená dcera Tereza. Doslova světovou proslulost, nominaci na Oscara i prestižního Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně 1975 získal Brodský za hlavní, byť zápornou roli v dramatu z 2. světové války Jakub lhář. K tomu desítky komediálních i charakterních rolí každý rok - např. nezapomenutelný fasádník Prouza a jeho kumpáni Skopec a Petrtýl v nadčasových Světácích (1969), jeden ze čtyř barevných "Hříšníků" rady Vacátka Smrt černého krále (1971) či ředitel školy v pohádce Ať žijí duchové! (1977). S šedesátkou na krku se Vlastimil Brodský pomalu přehrál do sympatických profesorů, inspektorů, náměstků v dodnes oblíbených komediích či seriálech - Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), Pan Tau (1978), Stříbrná pila (1978). Nezapomenutelnou roli krále Hyacinta si "střihl" v jednom z nejoblíbenějších pohádkových seriálů - v Arabele (1979) a Velkého učitele Drchlíka ztvárnil v dodnes reprízovaných sci-fi Návštěvnících (1983). Popularitu u diváků i uznání kritiků umocnily jeho charakterní role - major v Menzelově Rozmarném létě (1967), alkoholik Fendrych ve snímku Tažní ptáci (1983) nebo veterinář Labuťa v seriálu O zvířatech a lidech (1993). Od roku 1960 spolupracoval i s československým rozhlasem a jeho vypravěč pohádek "Hajaja" oslovil již několik generací dětských posluchačů. V dodnes oblíbených Večerníčcích O makové panence (1971), Doktor Bolíto (1977), Ťuk a Bzuk (1977) nebo v seriálu Šmoulové, kde namluvil taťku Šmoulu, se nám ihned vybaví jeho charakteristicky zbarvený hlas. Zasloužilého umělce i Cenu Jaroslava Průchy získal v r. 1967, Cenu československého rozhlasu v r. 1981, Zlatou nymfu (1984) za Tažné ptáky na MFF v Monte Carlu. Titul Národního umělce mu byl udělen v r. 1988 a Cena Thálie za celoživotní mistrovství v činohře v r. 1997. Jako spoluautor vydal několik vzpomínkových knížek, např. „O ničem“ (1965), „Dr(o)bečky z půjčovny duší“ (1995), „Stará stodola dobře hoří čili Svět podle Františka“ (2002) a „To že jsem já?“ (2002). Režisér Jan Špáta připravil jeho medailon do známého televizního cyklu GEN (1994) a herec Ondřej Havelka o něm natočil dokument Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský (1999). Profesně byl V. Brodský na vrcholu, ovšem v osobním životě se musel vyrovnat s rozpadem svého druhého manželství, kdy ho kvůli mnohem mladšímu kolegovi Jaromíru Hanzlíkovi (1948) opustila Jana Brejchová. Vlastně jej dostihlo to, co on sám provedl své první ženě Bíbě a částečně i Jiřina Jirásková, které utekl doslova před svatbou. Jeho přátelé naznačovali, že s odchodem Brejchové se nikdy nevyrovnal, byť jí to velkomyslně odpustil. Podzim života trávil oblíbený herec na své chalupě ve Slunečné na Českolipsku a kromě řidiče a sousedů mu dělal společnost jeho milovaný jezevčík Hugo. Nebylo žádným tajemstvím, že často mluvil o smrti, sebevraždě, rád používal černý humor. Jak vzpomíná dcera Tereza, její táta možná ani neměl strach ze smrti jako z nemohoucnosti, zvlášť když viděl poslední smutná léta svého přítele Miroslava Horníčka, upoutaného na nemocniční lůžko. Snad nechtěl skončit jako on, možná jen nechtěl být odkázán na pomoc druhých - dnes už se nedovíme, nač tento herecký velikán myslel, když se 20. dubna 2002 na své milované chalupě zastřelil. Filmografie tohoto všestranného umělce čítá na 300 filmových, divadelních, televizních rolí, díky kterým s námi bude pořád a jeho posledním filmovým počinem byl věčný snílek a bonvián František Hána ve smutné komedii Babí léto (2001), který svou manželku (skvělá Stella Zázvorková) přivádí k šílenství a následně i k rozvodu. Vlastimil Brodský odpočívá věčný sen po boku svých rodičů na skromném hřbitově ve Slunečné.