Martine Carol

Francouzská herečka Martine Carol se narodila ve Val-de-Marne v Saint Mandé ve Francii, jako Marie-Louise Jeane Nicolle Mourer dne 16. 5. 1922, jiný zdroj uvádí že se narodila v roce 1922, ale v Biarritz. Na náhrobní desce má však datum narození 1924. (Takže si vyberte)

Studovat herectví se rozhodla až poté, když se seznámila s komikem André Luguetem, který ji navrhl, aby studovala drama u věhlasného René Simona. Od roku 1940, kdy studium ukončila, se stala odrazem krásy a sexu, a jakousi předchůdkyní Brigitte Bardot do padesátých let minulého století, kdy byla obsazována ponejvíce do rolí elegantních krásek, nebo svůdnic.
Henri-Georges Clouzot jí přizval ke spolupráci na filmu The Cat, podle románu Colette, ale projekt se nekonal. Natočila pak - Wolf Farm v roce 1943, a využívá zde svou fotogeničnost a krásu. Martine hrála také několik let na scéně divadla Renaissance v Paříži.

Osobní život Martine Carol však byl plný potíží, problémů, zmatku, užívání drog, čtyři nepříliš vydařená manželství , pokus o sebevraždu a také únos – gangsterem Pierre Loutrelem, nazývaným galérkou Pierrot le Fou nebo také Crazy Pete, který jí naštěstí zadržoval jen několik hodin, a druhý den jí jako omluvu poslal koše s růžemi. Nebo veřejností odsuzovaný vášnivý románek s hercem Georgesem Marchalem, který byl ženatý s herečkou Dany Robin. Nakonec jí Marchal opustil a ona řešila rozchod alkoholem a následně skokem do Seiny.
Nedílnou součástí jejího života byly i její manželské peripetie, vztahy a rozchody. Prvním manželem se stal herec, restauratér a manažer, bývalý manžel herečky Lany Turner - Stephen Crane od roku 1948, rozvod se konal v roce 1953. Manželem v uměleckém světě nejznámějším byl režisér Christian-Jaque , jejich manželství bylo uzavřeno 15. 7. 1954 a o pět let později bylo rozvedeno. Následoval doktor André Rouveix, se kterým se seznámila na Martiniku – vzali se 3.8. 1959, a rozvedli v roce 1962. Posledním manželem se stal anglický podnikatel Mike Eland, od roku 1966, až do její smrti. 6.2. 1967.

Martine si můžeme vybavit ve dvou barevných kostýmních filmech z období Napoleona s názvem Caroline chérie 1951, nebo Krásky noci - Beauties of the Night 1952, Lucretia Borgia 1953, Destinées – Lysistrata 1954, Madame du Barry, Nana 1955. Bylo by vhodné podotknout, že Martine nebyla jen hezká skořápka, ale dokázala, že je dobrou herečkou. Právě to se prokázalo pod režijním vedením Maxe Ophülse v biografické roli stejnojmenného filmu o životě známé latinsko-americké herečky Loly Montéz – z roku 1955, kdy si musela obarvit své blond vlasy na přání režisera na černo. Nebo hrála v Cesta kolem světa za 80 dní – 1956 Around the World in 80 Days, a opět v historickém snímku Austerliz císařovnu Josefínu. Jejím posledním filmem byl snímek Vanina Vanini z roku 1961.

Zemřela nečekaně na infarkt v hotelu v Monte Carlo na pokoji . 6. 2. 1967. ve věku pouhých čtyřicet šest.

Jako zajímavost uvádím, že její hrob i rakev byly na hřbitově v Paříži jedné noci otevřeny. Jeden nejmenovaný sdělovací prostředek totiž uvedl, že byla pohřbena se svými šperky, a zloději se zřejmě domnívali, že by mohli přijít k velmi lehkému výdělku. Nebyla to pravda, ale její ostatky byly pak uloženy v Cannes, což se poměně dlouhou dobu tajilo.

Marta Holubová-clara.bow

Autor: clara.bow

Martine Carol, vlastním jménem Marie Louise Jeanne Nicolle Moure, se narodila na pařížském předměstí Saint-Mande, prameny se ale různí, ve kterém to bylo roce (na hereččině náhrobku je uveden rok 1924). Tam také vyrůstala, ale o jejím dětství toho není příliš mnoho známo. Již v raném mládí se spřátelila s lidmi spojenými s filmem. Z nich jmenovitě herec André Luguet jí doporučil, aby svůj mimořádný půvab zužitkovala v herecké kariéře. Martine pak začala studovat herectví, mimo jiné ve slavné škole René Simona, načež nastoupila jako herečka do divadla Théatre de renesance (1940), kde si odbyla své začátky mimo jiné v klasických dramatech.

Fotogenická tvář mladé divadelní herečky pochopitelně nemohla uniknout zájmu filmařů, takže již krátce po svém divadelním debutu byla oslovena i pro práci s filmem. Poprvé hrála ve filmu POSLEDNÍCH ŠEST (Le dernier des six, 1941). Do konce války pak hrála v několika dalších filmech natočených v produkci německé společnosti Continental-Film, přičemž od roku 1943 byla známá pod pseudonymem Martine Carol. Krátce po válce získala svou první hlavní roli ve filmu MIMOŘÁDNÁ MISE (L'extravagante mision, 1945). Její popularita začala prudce stoupat a paradoxně jí pomohl i neúspěšný pokus o sebevraždu v roce 1947, který zvýšil zájem o její osobnost. Z četných rolí té doby stojí za zmínku její účast ve filmovém přepisu klasického dramatu Romeo a Julie pod názvem MILENCI Z VERONY (Les amants de Vérone, 1949).

Těžiště své herecké práce našla Martine Carol především v historických romantických filmech, které jí přinesly mimořádnou popularitu v 50. letech. Prvním z těchto filmů byla konverzačně duchaplná veselohra z období francouzské revoluce ROZKOŠNÁ CAROLINE (Caroline chérie, 1951), po níž následoval další titul ROZMARNÁ CAROLINE (Une caprice de Caroline chérie, 1953) (Třetí navazující film Děti rozkošné Caroline byl již natočen bez její účasti.) Teprve tyto filmy učinily z Martine Carol skutečnou hvězdu a především sexuální symbol Francie padesátých let. Její popularitu a půvab pak celkem v šesti filmech využil režisér Christian-Jaque, který byl od roku 1954 jejím druhým manželem. Především v historických filmech a kostýmech vynikal půvab herečky, která v té době šla z role do role (například v roce 1954 natočila pět filmů), výjimečně se ale prosadila i v titulech ze současnosti. Spolupracovala s významnými režiséry, po jejím boku se objevovali přední herci a v polovině 50. let její kariéra kulminovala.

Jestliže Martine Carol provázely v padesátých letech značný divácký zájem a obrovská sláva, filmoví kritici se k jejím výkonům stavěli rezervovaně a neviděli v ní nijak dobrou herečku. Na milost ji vzali teprve s životopisným příběhem LOLA MONTEZ (Lola Montez, 1955). Ještě do konce 50. let točila několikrát ročně, pak však došlo ke zlomu. V roce 1959 se po profesionální i osobní stránce rozešla s manželem Christianem-Jaque a v téže době přišel také ústup ze slávy. V první řadě jí táhlo na čtyřicet a na scéně se objevila oslnivě krásná mladá konkurentka Brigitte Bardot. Navíc ve stejné době se začala prosazovat nová vlna, která vyznávala spíše naturalismus a přirozenost a náhle jako by nebylo místo pro dosud opěvovanou hvězdu, jež se podle mnohých hodila jen do slušivých kostýmů v historických velkofilmech. Martine Carol nicméně v jedné ze svých posledních rolí – opět se jednalo o historickou postavu – císařovny Josefíny ve filmu AUSTERLITZ (1960) prokázala i schopnost charakterního herectví.

Počátkem 60. let natočila Martine Carol ještě několik filmů ve Francii a Itálii, její kariéra však prakticky skončila. Naposledy v britské produkci natočila film PEKLO JE PRÁZDNÉ (The Hell Is Empty, 1963, premiéra až v roce 1967). Mezitím skončilo rozvodem také její třetí manželství, načež se stáhla do soukromí, pak se sice znovu počtvrté provdala, nicméně následkem užívání léků se z ní stala de facto troska. Martine Carol zemřela následkem infarktu v hotelu v Monte Carlu 6. února 1967 ve věku 46 let; spekulace o předávkování drogami nebyly potvrzeny. Původně byla pohřbena v Paříži, dnes jsou její ostatky uloženy v Cannes.

Martine Carol byla čtyřikrát vdaná. Ještě před první sňatkem byla přítelkyní německého zpěváka Reného Carola, její další vztah s ženatým hercem Georgesem Marchalem byl příčinou jejího zmíněného pokusu o sebevraždu v roce 1947. V roce 1948 se poprvé provdala za amerického herce Stephena Crane, v letech 1954-1959 byl jejím druhým manželem již zmíněný režisér Christian-Jaque, potřetí byla provdaná za lékaře Andrého Rouveixe a naposledy se v roce 1966 vdala za anglického podnikatele Mike Elanda. Martine Carol byla ve 40. a 50. letech vnímána především jako mimořádně krásná žena, zatímco umělecký dosah její herecké práce je z dnešního pohledu až na pár výjimek zcela zanedbatelný. Nicméně za svou kariéru natočila bezmála padesát filmů a ve spojení s jejím půvabem a dobovou pozorností médií má rozhodně své místo v historii francouzské kinematografie.

Autor: argenson