Georgi Markov

Bulharský spisovatel, novinář, dramatik a scénárista Georgi Ivanov Markov se narodil 1. března 1929 v malebné starobylé osadě Knjaževo, někdejším předměstí a dnes už nedílnou součástí hlavního města Sofie. Roku 1946 absolvoval místní reálné chlapecké gymnázium a začal studovat vysokou školu se zaměřením na průmyslovou chemii. Jako devatenáctiletý ale onemocněl tuberkulózou, která jej na dlouhý čas upoutala na nemocniční lůžko. Během nudných pobytů v sanatoriu si mladý Georgi krátil čas jedinou možnou věcí, kterou mu léčebný řád povoloval - čtením a v návaznosti na to i prvními pokusy o vlastní literární tvorbu.

Po několika (převážně povídkových) prvotinách, vydal r. 1962 román "Muži", označený kritikou za nejlepší bulharskou knihu roku. Dílko svému autorovi vyneslo nejenom výroční cenu, ale i členství ve Svazu bulharských spisovatelů. Díky své další literární činnosti si Georgi Markov brzy získal pověst talentovaného spisovatele, začal pracovat v prestižním mládežnickém nakladatelství a stal se VIP osobností, zvanou na mnohé státní a stranické, ale i ryze soukromé akce, pořádané nejvyššími politickými představiteli země. Během tohoto období vedl Markov, coby osobní oblíbenec samotného Todora Živkova, značně bohémský život, který byl v té době pro většinu Bulharů jeho generace naprosto nedostupný.

Vydával knihy, psal úspěšné divadelní hry, jako scénárista spolupracoval s filmem i televizí... ale spokojený nebyl. Přestože do komunistické strany původně vstupoval plný ideálů, časem a zkušenostmi ale jeho nadšení rychle opadalo. Roku 1968 s nadějí vítal Pražské jaro a dokonce plánoval se do Československa odstěhovat, což ovšem ze známých důvodů nebylo nakonec možné. Další hořkou pilulkou, která jenom podpořila jeho úmysl opustit Bulharsko a hledat svobodu jinde, byl pro G. Markova zákaz jedné z jeho divadelních her. V roce 1969 proto využil příležitosti a během oficiálně povolené návštěvy bratra, žijícího v Bologni, emigroval do Itálie také.

Přesto Markov ještě nějaký čas doufal v možnost návratu do vlasti. Veškeré jeho naděje ale pohasly v září r. 1971, kdy mu nebyl obnoven cestovní pas a tím pádem v podstatě zrušeno bulharské občanství. Od r. 1972 se proto usadil v Londýně, kde začal pracovat pro bulharskou sekci rádia BBC, dojížděl také do Mnichova, kde spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa a jako otevřený kritik ostře vystupoval proti komunistickému režimu T. Živkova. Z vynášeného miláčka vládní moci se tak ze dne na den stal zrádcem č. 1 - jeho knihy byly v Bulharsku zakázány, jeho jméno zmizelo z divadelních programů i filmových titulků (např. i u nás v té době známého seriálu "Na každém kilometru") a on sám byl v nepřítomnosti odsouzen k šesti a půlletému trestu odnětí svobody.

Svoji exilovou svobodu si G. Markov užíval plnými doušky - kromě pilné práce se v červenci r. 1975 stihl oženit a rok poté přivítal na svět svoji dcerku Alexandru-Rainu. Ale přestože si to nechtěl připustit, bulharská tajná služba ho ze svého hledáčku nespustila. Jako všechny podobné organizace světa, měla i ona své metody, jimiž se dokázala dopátrat všech detailů jeho zahraniční disidentské činnosti. Svůj ortel si G. Markov pravděpodobně podepsal rozhodnutím, vydat vzpomínkovou knihu "Hovory s Živkovem". Možné vyzrazení vládních čachrů i pikantností ze soukromého života se bulharskému vládci ani trochu nelíbilo a tak padlo rozhodnutí nepohodlného Markova umlčet. Za každou cenu...

Protože první dva pokusy (během služební cesty do Mnichova a později o dovolené na Sardinii) o jeho likvidaci nevyšly, byli k spolupráci pravděpodobně přizváni experti ze sovětské KGB. A 7. září 1978 ráno, kdy se Georgi Markov jako každý den ubíral do práce, odstartovala zákeřná operace "Wanderer" naostro. Během čekání na autobusové zastávce Waterloo Bridge najednou G. Markov ucítil bodavou bolest v pravém lýtku. Otočil se a spatřil, jak za ním stojící muž s omluvným úsměvem sebral ze země svůj deštník a rychle zmizel. Markov celé věci nepřikládal žádný význam, dokonce po příchodu do BBC o svém zranění žertoval s kolegy.

Odpoledne se mu ale udělalo zle a večer už musel být s vysokými horečkami a zimnicí převezen do nemocnice. Přes veškerou snahu lékařů se jeho stav rychle horšil a 11. (podle některých pramenů už 10.) září zemřel na selhání ledvin a celkový kolaps organismu. Pro objasnění příčiny jeho smrti byla nařízena soudní pitva, při níž patologům neunikla zanícená ranka na jeho noze. V ní našli miniaturní (necelé 2 mm v průměru), platinovou kuličku se dvěma otvory. Byla už prázdná, ale laboratorní testy v ní objevily stopy vysoce toxického ricinu, který v kovovém obalu původně držela želatinová kapsle. Ta se účinkem tělesné teploty rozpustila a vypustila svůj smrtonosný obsah do spisovatelova těla.

Vzhledem k tomu, že proti ricinovému jedu neexistuje žádná protilátka, neměl G. Markov ani tu nejmenší šanci na přežití - a to ani v případě, kdyby byla jeho diagnóza známa hned od začátku. Předpokládá se, že atentátníkem byl muž s deštníkem, ve kterém se ukrývalo vystřelovací zařízení. Vraha se dopadnout nepodařilo, přestože určité indicie naznačují, že by jím mohl být jistý Francesco Giulino, bývalý tajný agent KGB, který nyní žije v Dánsku. Georgi Markov je pohřben na malém venkovském hřbitově v Whitchurch Canonicorum (hrabství Dorset) a roku 2000 mu bylo posmrtně uděleno vysoké bulharské státní vyznamenání "Stara Planina" prvního stupně.

Autor: green-tea