Eva Svobodová

Herečka Eva Svobodová pocházela z umělecké rodiny, jejím otcem byl divadelní režisér Milan Svoboda (1883-1948), který se mimo jiné jako pedagog věnoval výuce francouzštiny. Eviným mladším bratrem byl herec Miroslav Svoboda (1910-1988). Rodinné umělecké zázemí přivedlo Evu Svobodovou již v dětském věku na jeviště, hrála v místech, kde působil její otec (Roudnice nad Labem, Bratislava). V Praze vystudovala gymnázium, načež nastoupila na Státní konzervatoř, kterou absolvovala v roce 1928. Mezitím ale zároveň začala studovat filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou dokončila v roce 1931.

Ještě jako studentka začala hrát v divadle Akropolis (1928-1929), již po jedné sezóně ale přešla do Vinohradského divadla (1929-1945). Po válce vystřídala scénu D 46 (1945-1948) pod vedením E. F. Buriana a Divadlo státního filmu (1948-1950), na více než třicet let pak nalezla zázemí v Městských divadlech pražských (1950-1982). Z milovnických rolí se Eva Svobodová poměrně rychle přehrála do charakterních úloh a v často psychologicky složitých postavách prokázala schopnosti realistického a věrohodného pojetí. Z jejích vystoupení na divadelních jevištích stojí za zmínku hry Škola pomluv, Obrácení Ferdyše Pištory, Tartuffe nebo Hra o lásce a smrti.

Filmografie Evy Svobodové zahrnuje kolem šedesáti titulů, hrála většinou menší role rázovitého a často komického charakteru. Na filmovém plátně debutovala postavou služky v sociálním dramatu NA SLUNEČNÍ STRANĚ (1933), typově podobné úlohy pak ztvárnila v dalších filmech třicátých a čtyřicátých let, připomeňme například komedie ARMÁDNÍ DVOJČATA (1937) nebo PŘIJDU HNED (1942), případně dramatičtěji založené filmy jako BÍLÁ NEMOC (1937) a PACIENTKA DOKTORA HEGLA (1940). Z filmových rolí Evy Svobodové této doby stojí za zmínku postava Kristýny ve filmovém přepisu divadelní hry NAŠI FURIANTI (1937).

Výrazněji se Eva Svobodová začala prosazovat až v padesátých letech, kdy dostávala až několik příležitostí ročně, byť se jednalo o významově nepatrné role. V postavách žen různého sociálního postavení, případně příbuzných některého z hlavních hrdinů ji bylo možno vidět v řadě titulů přelomu 50. a 60. let, za připomenutí stojí postava paní Müllerové ve filmu DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956), zaznamenat jsme ji mohli v řadě dalších kvalitních snímků té doby (PÁTÉ KOLO U VOZU, 1957; ŽIŽKOVSKÁ ROMANCE, 1958; KRUH, 1959; A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH, 1964). V následujících letech čekaly na Evu Svobodovou již role babiček, kromě několika těchto rolí dostala ale v průběhu 70. let velkou příležitost jako Andělka v sourozenecké dvojici s Natašou Gollovou v dodnes populární hudební komedii DRAHÉ TETY A JÁ (1974). Ze stejné doby pochází také další velká, dnes však již zapomenutá role po boku Marie Rosůlkové ve filmu V KAŽDÉM POKOJI ŽENA (1974). Poslední výraznější možnost k uplatnění svého herectví dostala Eva Svobodová v hořkém titulu KONEČNÁ STANICE (1981), následovalo již jen několik menších epizod.

Od počátku šedesátých let nacházela Eva Svobodová uplatnění také v televizi, širších možností se jí dostalo především v rolích babiček v několika televizních pohádkách, naposledy hrála ve zdařilém televizním filmu HŘBITOV PRO CIZINCE (1991). Řadu příležitostí dostala Eva Svobodová i v rozhlase, kde účinkovala opět v pohádkách, ale i v rozhlasových hrách, recitačních pásmech atd.

Při příležitosti šedesátých narozenin obdržela Eva Svobodová Vyznamenání Za vynikajicí práci (1967). Jejím manželem byl vynálezce Jiří Stivín a do uměleckých sfér významným způsobem zasáhly obě jejich děti, herečka Zuzana Stivínová (*1940) a hudebník Jiří Stivín (*1942). Ten také o matce natočil dokumentární film MÁMA A JÁ (2007).

Autor: argenson