Věra Ferbasová pochází z rodiny středoškolského profesora z Jičína, od 20. let žila s rodiči v Plzni. Tady také začala studovat na gymnáziu, ale jako nepříliš disciplinovaná studentka musela v průběhu studií přestoupit na obchodní akademii. V té době byla také zvolena Miss Plzně. Po maturitě odešla do Prahy, kde s podporou svého strýce získala zaměstnání jako sekretářka v Divadle Vlasty Buriana, její práce u největšího českého herce počátkem 30. let rázem změnila osud mladé dívky. Do té doby neměla žádné umělecké ambice (i když ve škole vynikala jako bavič), ale na popud Vlasty Buriana zaskočila v představení Mušketýři z katakomb za onemocnělou herečku. Na jevišti začala hrát pravidelně a pochopitelně netrvalo dlouho, aby si ji v Burianově ansámblu nevšimli filmaři, což bylo především důsledkem jejího účinkování ve hře Pronajme se balkón.

Prvním filmem Věry Ferbasové bylo melodrama V TOM DOMEČKU POD EMAUZY (1933), kde hrála menší roli hosta na večírku, již v následujících letech 1934-1935 natočila hned patnáct filmů, stále však v epizodních a vedlejších rolích. S tím, jak rostl počet a význam postav Ferbasové ve filmu, stoupala také její popularita a první hlavní role na sebe nenechala dlouho čekat. Také v roce 1936 hrála Ferbasová vedlejší role v několika filmech, v témže roce ale ztvárnila také již dvě hlavní role, které jí poskytl režisér Vladimír Slavínský v komediích ROZKOŠNÝ PŘÍBĚH (1936) a ULIČNICE (1936), v dalším filmu z téhož roku TŘI MUŽI VE SNĚHU (1936) dostala také velkou roli, ale tady ji mírně zastiňoval Hugo Haas. Režisér Slavínský správně odhadl možnosti Ferbasové a vytvořil z ní nový prototyp chybějící na filmovém plátně. Vedle mondénních typů Adiny Mandlové a Lídy Baarové nebo věčně sentimentální Hany Vítové si i Věra Ferbasová, představující vesměs komické dívčí typy s živým temperamentem, našla své místo na hereckém nebi a ve druhé polovině 30. let patřila k největším hvězdám českého filmu.

Odborná filmová kritika neměla pro tvorbu Vladimíra Slavínského příliš mnoho uznání, což se pochopitelně týkalo i Věry Ferbasové, která hrála ve více než dvaceti jeho filmech. Odborníci vyčítali Ferbasové stereotypní obsazování do rolí ztřeštěných dívek, naprostou absenci uměleckého vývoje a výhrady měli i k jejímu hereckému projevu. Na druhou stranu, jak už to bývá, zcela odlišný byl názor řadových diváků kin a z komerčního hlediska byly filmy s Věrou Ferbasovou velmi úspěšné, což navíc podporoval fakt, že po jejím boku se objevovali žádaní herci jako Hugo Haas, Jiří Dohnal, Raoul Schránil nebo Antonín Novotný. Kromě Slavínského hrála Ferbasová i ve filmech jiných režisérů, například Martin Frič ji pověřil velkou rolí emancipované Věry Gregorové v komedii MRAVNOST NADE VŠE (1937; opět spolu s H. Haasem a také s Adinou Mandlovou). Z další spolupráce s Hugo Haasem mírně nad dobový průměr vyniká komedie ANDULA VYHRÁLA (1938) režiséra Miroslava Cikána. Ve filmech dalších režisérů byly pro Ferbasovou charakteristické převleky (POZOR, STRAŠÍ!, 1938; VENOUŠEK A STÁZIČKA, 1939), ze Slavínského četných filmů lze vyzvednout snad jen veselohru DĚDEČKEM PROTI SVÉ VŮLI (1939), kde hrál také Oldřich Nový.

Zlom v kariéře Věry Ferbasové přišel v době války. Tehdy se provdala za architekta Josefa Pálku, který jí doporučil přerušit hereckou dráhu, aby nemusela hrát v německých filmech. To také vedlo k tomu, že po roce 1939 hrála Ferbasová již jen ve čtyřech filmech, naposledy to bylo v komedii ZLATÉ DNO (1942), jehož hlavní hvězdou byl Vlasta Burian. Po válce pak došlo ke znárodnění kinematografie a Ferbasová, která se sice nezapletla s okupačním režimem, patřila k symbolům předválečného filmu a po roce 1945 pro ni na filmovém plátně nebylo místo; v té době žila v soukromí ve vile u Prahy, bývalém majetku herečky Růženy Naskové. Ve filmu se tak Ferbasová objevila až po dlouhých patnácti letech, kdy hrála dámu v bordelu v komedii POSLUŠNĚ HLÁSÍM (1957). V následujících letech pak dostala menší role v dalších filmech různých žánrů, dobře se zapsala jako majitelka penziónu ve filmu PENZIÓN PRO SVOBODNÉ PÁNY (1967). V této roli také ostatně vynikla i na jevišti Činoherního klubu. Podobně jako u Nataši Gollové, tak i na Věru Ferbasovou čekal důstojný návrat před filmovou kameru v polovině 70. let, v případě Ferbasové šlo ale zároveň o labutí píseň. Její role tetičky v komedii JÁCHYME, HOĎ HO DO STROJE (1974), nikoli nepobodná těm, které hrála v mládí, byla posledním vystoupením této herečky ve filmu.

Věra Ferbasová zemřela v Praze 4. srpna 1976 ve věku nedožitých 63 let a pohřbena je v Jičíně. O jejích osudech pojednává kniha Věra Ferbasová: o smutném konci nejveselejší herečky (2003) autora R. Miholy. Věra Ferbasová hrála ve více než šedesáti filmech, většina z nich spadá do období její největší slávy ve druhé polovině 30. let. Pro historii českého filmu je pak typické, že zatímco řada významných uměleckých počinů dávno upadla v zapomnění, komedie s Ferbasovou v hlavní roli, strhané již soudobou kritikou jako brak, jsou známé a populární dodnes. Přes tuto diskutabilní popularitu patří Věra Ferbasová právem mezi největší hvězdy českého filmu.

Autor: argenson

Věra Ferbasová

Komik v sukních, jak jí často říkávali, představitelka uličnic, falešných kočiček, děvčátek z venkova, nebo vdoviček spadlých z nebe. Bylo jí necelých 20 let, když přišla z Plzně do Prahy, kde se účastnila soutěže v kráse a získala titul Miss západočeské metropole.
Její strýc jí obstaral místo sekretářky v divadle Vlasty Buriana, ale ten prohlásil, že je jí na sekretářku škoda, a okamžitě jí angažoval do menší role ve frašce Mušketýři z katakomb, později zfilmované. Za nedlouho se už objevila Ferbasová před filmovou kamerou, kdy nejdříve pracovala s Janem Svitákem, u kterého hrála jenom malé role, a až teprve Vladimír Slavinský z ní udělal pravou filmovou hvězdu. I když jí kritiky velice "utíraly" za různé nedostatky, nedala se odradit, a výsledkem byly kasovní úspěchy od Mravnosti nade vše, přes Uličnici až po film Panna. Ferbasové se šily role přímo na tělo a není zanedbatelné, že jejími filmovými partnery byla taková jména jako: Lamač, Borský, Haas, Nový, Schránil, Boháč, Novotný, Dohnal, se kterým hrávala nejčastěji...
Jejím posledním filmem byl v roce 1942 film Zlaté dno, kde už jenom sekundovala Vlastu Burianovi, a pak se na dlouhou dobu odmlčela. Odmítla hrát v německých filmech, a tak zmizela z fimových ateliérů, aby se v nich ukázala o hodně později v rolích, při kterých mohla už jenom nostalgicky vzpomínat a její diváci s ní.

Velkolepý návrat se nekonal, a v poválečném filmu hrála už jen malé role, za všechny v roli poslední, kdy hrála tetičku ve filmu: Jáchyme hoď ho do stroje...
autor: Martan - Clara.Bow

Autor: clara.bow

Když se Věra Ferbasová ucházela v divadle Vlasty Buriana o místo sekretářky, nezískala je. Král komiků ji totiž ihned angažoval do svého hereckého souboru. O pár let později patřila Ferbasová k nejoblíbenějším českým herečkám a šla z filmu do filmu. Se svým objevitelem Vlastou Burianem se naposledy sešla před kamerou roku 1942 v komedii o prácechtivém papírníkovi Putičkovi. Poté dobrovolně opustila filmové ateliéry, aby se tak zbavila neodbytných nabídek do německých filmů, ve kterých odmítala za okupace hrát, a jako jedna z mála českých hereček také nehrála.

Březina:
Do Divadla V.Buriana nastoupila údajně nejprve jako administrativní pracovnice, ale brzy se prosadil její mimořádný komediální talent. Byla jednou z nejpopulárnějších českých filmových hereček 30. a 40. let. Za protektorátu omezovala svoji hereckou činnost a stáhla se do soukromí. V pozdější letech se na plátně objevovala jen zcela výjimečně, ale její poslední role (Jáchyme, hoď ho do stroje!) byla mimořádně zdařilá. Jedna z¦tradovaných historek vypráví, že do Divadla Vlasty Buriana nastoupila nejprve jako administrativní pracovnice, ale brzy se prosadila hlavně na jeviště. Lidovému publiku
třicátých let se líbila její operetní komika a stala se často obsazovanou hvězdou: TŘI MUŽI VE SNĚHU (1936), MRAVNOST NADE VŠE (1937), ANDULA VYHRÁLA (1938), ZLATÉ DNO (1942) Za protektorátu omezovala svoje vystoupení a stáhla se do soukromí.
" Návrat byl obtížný . Do filmů nové éry se ""Ferbaska "" nehodila.
Několik rolí z¦pozdějších let PENSION PRO SVOBODNÉ PÁNY (1966), PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA (1969), SKŘIVÁNCI NA NITI (1969) a hlavně ta poslední v¦komedii JÁCHYME, HOĎ HO DO STROJE!(1974) dokazovaly, že její talent vůbec nebyl tak jednostranný.

Autor/Zdroj: /Sber