Přemysl Freiman

FREIMAN Přemysl (* 15.10.1921 Libkovice, okres Most, † 3.8.1984 Praha) – novinář, režisér, dramaturg, pedagog a teoretik televize.

Po maturitě na gymnáziu v Ústí nad Labem (1938) se zapsal na uměnovědné obory FF UK v Praze, nemohl však z důvodu zavření vysokých škol nacisty studia zahájit. Ovlivnily ho rané kontakty s pražskou předválečnou avantgardou, první tvůrčí zkušenosti získával u Oldřicha Stibora v olomouckém divadle. Navštěvoval soukromé hodiny dějin a teorie hudby u Jaroslava Řídkého a roku 1945 se stal redaktorem kulturní rubriky Mladé fronty a dramaturgem rozhlasového vysílání. Začal se teoreticky zajímat o film, publikoval řadu odborných článků a recenzí ve Filmových novinách, později v časopisu Kino, je autorem publikace Díváme se na sovětský film (1949).

V letech 1949-53 působil ve Zpravodajském filmu. Tato etapa negativně poznamenala jeho osobní profil, neboť oddaně zaznamenával vrcholné události tehdejší politiky, ať už v šotech do ČFT či do samostatných delších filmů. Tematicky se jednalo o akce spojené s K. Gottwaldem (o tzv. aktivu funkcionářů na krajské úrovni s projevem generálního tajemníka Zpráva delegátů XIX sjezdu VKS, 1952; Návštěva prezidenta republiky v hradeckém kraji, 1953; Zemřel Klement Gottwald, 1953) a jeho následníkem A. Zápotockým (Volba prezidenta republiky, 1953; Antonín Zápotocký, 1954; Pobyt presidenta Zápotockého ve Vysokém nad Jizerou, 1954) a dále propagandisticky laděné výročí 130 let narození B. Němcové (1950), Svět sovětů k výročí říjnové revoluce (1950), Návštěva sovětských umělců (1954) nebo Nový sovětský velvyslanec (1954). Dvakrát mohl dokonce natáčet na tehdy drahý barevný materiál, čímž se zvyšoval propagační účinek: reportážní snímek z oslav 1. máje Májová píseň (1953) a profil právě nově zřízeného a otevřeného Muzeum V. I. Lenina (1953). Až potud se jednalo o náplň zpravodajství.

Freiman však vstoupil do historie českého dokumentu a propagandy zvlášť černobílým filmem Běda tomu, skrze koho pohoršení přichází (1950), který realizoval s komunistickým novinářem Janem Klimentem. Byla to politická objednávka obhajující pocírkevní kampaň známou jako „číhošťský zázrak“. Dnes víme, že na jejím konci byla nejen násilná smrt pátera Josefa Toufara, obviněného z klamání věřících údajným zázrakem, tedy pohybujícím se křížem na oltáři, ale že obecným smyslem měla být diskreditace církve a prokázání jejích podvratných úmyslů likvidujících „lidově demokratické zřízení“, tj. myšlenku komunismu. Film, výrazově i formálně chuďoučký, myšlenkově přímočarý a mělký, vznikal pod tlakem masivní kampaně a patří k českým dokumentům s nejvyšším počtem distribučních kopií vůbec. Sám Freiman se podle svědectví snažil vzepřít vyložené lži, nicméně snímek dokončil. (Celá tato kauza byla zobrazena v novodobé oceňované tv. inscenaci autorsko-režijní dvojice Jan Drbohlav a Jaromír Polišenský In nomine patris z roku 2004, kde Freimana ztvárnil Jiří Langmajer).

Od konce roku 1954 začal Přemysl Freiman pracovat v nedávno vzniklé ČST. Podílel se zde na formování principů tv. zpravodajství a publicistiky, byl šéfrežisérem hudebního vysílání a vedoucím umělecké realizace, na vlastní žádost se však z těchto funkcí vrátil k režii. Koncem 50. let se připojuje k reformním tendencím v KSČ (po r. 1968 vyloučen). Pracovně se vrací ke svým původním zájmům – hudbě a divadlu. Mezi lety 1956-63 inscenoval a natočil přes 20 oper (mj. G. Rossini: Lazebník sevilský, 1957; B. Martinů: Veselohra na mostě, 1957; L. Janáček: Výlety pana Broučka, 1963; W.A.Mozart: Figarova svatba, 1964), baletů (S. Prokofjev: Ocelový skok, 1960; S. Prokofjev: Modrý pták, 1963), operet (O. Nedbal: Polská krev, 1958; A. Herring -B. Britten: Mládenec paní Hussonové –Zvonokosy, 1961; D. Cimarosa: Zpěvačka kapelníkem, 1963) a jiných divadelních představení (J.Voskovec, J. Werich, J. Ježek: Slaměný klobouk, 1957). Se svým častým spolupracovníkem Karlem Bermanem vytvořil dokonce vlastní muzikálovou adaptaci Gogolovy povídky Ženitba (1960) na hudbu B. Martinů. Zřídkavě se věnoval i dokumentární tvorbě, tematicky vzdálené jeho předchozí tvorbě – soustředil se na sběrné natáčení archeologického výzkumu Velké Moravy v Mikulčicích (1957), restaurování barokního oltáře Mistra Pavla v Levoči nebo na restaurování fresky Jana Lukáše Krackera v Chrámu sv. Mikuláše v Praze (Zachráněný, 1953).

Mezitím začal externě působit jako pedagog televizní režie na FAMU a operní režie na HAMU i na brněnské JAMU (1961-65). Začal se zabývat teoretickými aspekty televize, programové skladby, byl zván na odborné semináře a zpracoval dodnes jedinou systematickou publikaci o teorii tohoto média Hledání televize (díl 1 – Pojmy, díl 2 – Tvorba), kterou vydala ve své interní edici ČST (1966).
Tato teoretická erudice jej předurčila k práci vedoucího oddělení perspektivní programové koncepce (1965-69), kde jej zastihly události srpna 1968. Se vstupem vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasil, aktivně se podílel na ilegálním vysílání ČST v provizorních podmínkách a také proto byl ze své pozice odvolán. Mohl ještě natočit dva reportážní dokumenty o zájezdech opery naší první scény (Národní divadlo v Edinburghu, Národní divadlo v Itálii, oba 1970), následujícího roku s ním však byl na doporučení normalizační prověrkové komise pracovní poměr nadobro rozvázán. S tímto „pošramoceným“ kádrovým profilem mohl pracovat pouze jako noční hlídač Muzea Bedřicha Smetany při Památníku národního písemnictví, pak odešel do invalidního důchodu (1976). Po Listopadu ´89 se ČST rodině za propuštění omluvila a byl rehabilitován. (-št-)

(pramen: Slovník českého dokumentu, Martin Štoll)

Zaslala uživatelka kacenkak se svolením Martina Štolla.