Zlatý podraz

Jen další (kolikátá už) ukázka šedi a   velké povrchnosti naší současné   kinematografie. Když už otevře nějaké   skutečné nosné téma, místo aby zajela   nebozezem do hloubky, jen zlehka přejede jemným   smirkem. Herecky to je opravdu HODNĚ   nevyvážené a nedá mi to, abych se nezastavil u   Stanislava Majera. Tenhle člověk mě tady znovu   přesvědčil, že dnes se herectvím může   živit prakticky kdokoli. Na něm poznáte koho a   z jaké doby hraje, jenom podle kostýmů a   rekvizit, protože výrazový rejstřík se u něj   limitně blíží nule.

Rádoby umělecky se tvářící dobový film   rozhodně nebude patřit k perlám naší   kinematografie. Klouže po povrchu a je vycpaný   zbytečnými nicneříkajícími dialogy.   Basketbalové scény v opakujících se   rozhodujících koších v posledních vteřinách   zápasu, jak omleté. Vosková tvář prý   výborné polskoněmecké hereky Patrycje Volny je   sice hezká, ale moc nehraje. Spíš existuje.   Alena Mihulová, pevně již usazená v rolích   prvorepublikových maminek, je fajn, Jan Hartl   jako starý pán dělá, co může (a dobře), ale   zachránit film nedokáže.
Ostatní hrají -   nehrají, jako by dostali od režiséra volnou   ruku.
Celé to působí dojmem nezralosti a   nenápaditého režijního vedení. Naopak   kreativita ve formě kolektivního reqiuem s   černými míči a pak šavásána na   parketách... no, podivné.
Už vidět nemusím.