Žena mého muže

Catherine (FANNY ARDANT) je atraktivní a úspěšná žena, která žije již 25 let ve zdánlivě pevném manželském svazku s Bernardem (GÉRARD DEPARDIEU). Jejich soužití je bezproblémové až do chvíle, kdy Catherine zjistí, že má Bernard mimomanželský vztah. S pocitem, že ani pořádně nezná svého manžela a jeho skutečné touhy, si najme krásnou prostitutku Marlene (EMMANUELLE BÉART), které dá za úkol vžít se do role Nathalie – ženy, která Bernarda svede a vytáhne z něj odpovědi na otázky, jimiž je Catherine posedlá. Místo obvyklého vztahu mezi mužem a ženou však vznikne vztah mezi dvěma ženami. Catherine předpokládá, že bude mít celou dobu situaci pod kontrolou, a začíná se s Marlene pravidelně scházet. To, co se od ní dozví, ji však brzy vtáhne do úplně jiného světa, který ji nejen děsí, ale také postupně mění.

Komorní psychologický snímek Anne Fontaineové Žena mého muže popisuje velmi zvláštní milostný trojúhelník, avšak soustřeďuje se zejména na jeho dva ženské „vrcholy“. – Stárnoucí gynekoložka Catherine žije v dlouholetém šťastném svazku, když náhodou zjistí, že manžel Bernard je jí občas nevěrný a že to ani nepovažuje za nic důležitého, protože opravdu miluje jen ji. Zaskočená žena, jejíž sexuální život je už delší dobu utlumený, více méně náhodou vejde do soukromého nočního klubu a impulzivně si najme půvabnou barovou společnici, aby se seznámila s jejím mužem. Dívka jí záhy sdělí, že se s Bernardem vyspala a musí jí popsat všechny podrobnosti. A tak to pokračuje i nadále: prostitutka, jíž Catherine říká Nathalie, vypráví své „klientce“ detaily ze stále častějšího milování. Zároveň se proměňují vztahy mezi oběma ženami. Spojuje je zvláštní pouto a posléze neuvědomělé přátelství. Na konci vyjde najevo, že Nathalie si všechno vymyslela a že s Bernardem nic neměla. Zdá se, že manželství je zachráněno. Přitom si všichni zúčastnění uvědomí, jak málo znali sami sebe i jeden druhého. – Neobvyklý příběh má silný erotický náboj, jenž se však explicitně prezentuje jen ve verbální rovině realistických líčení pohlavního styku a jenž je dán zejména charismatem hereček Fanny Ardantové a Emmanuelle Béartové. Film nabízí různé možnosti výkladu jednání protagonistek a provokuje nejrůznější otázky, jeho nedostatkem je však příliš průhledná pointa. Kromě hereckých výkonů stojí za zmínku hudba Michaela Nymana i využití různých písní a také vizuální řešení až nezvykle poklidně plynoucího vyprávění. – Oproti provokativním snímkům, jež vytvářejí současný trend ve francouzské kinematografii, je choulostivé téma pojednáno s vkusem a střízlivostí.
Tomáš bartošek, Filmový přehled 2004/7