Zbytečná krutost

POZOR SPOILER!!

Ryan a Abby jsou milenci. Nu, na tom by nebylo nic až tak divného, až na drobnost, že Abby je vdaná. Její muž Marty je bezohledný majitel baru. Ten si najal soukromého detektiva Lorena Vishera. Zatím jen na pátrání, ale později jej pověří vraždou obou milenců. Visher pak předloží důkaz, fotografii zastřelených. Inkasuje peníze a Martyho zastřelí Abbyinou pistolí. Samozřejmě, že milence nezabil. A tak není divu, že se Ray ocitá na místě zločinu, kde nalézá Martyho mrtvolu a vražednou zbraň. Pozná ji, a proto míní mrtvolu ukrýt. Marty ovšem není mrtvý, jen smrtelně raněný a Ray jej zaživa pohřbí. Visher postrádá zapalovač a tuší, kde jej nechal. Ray se Abby přiznává, co udělal s jejím mužem. Posléze je Visherem zastřelen. Ten chce zastřelit i Abby, ale ta se pokusí o únik, který se jí málem podaří. Také se jí podaří připíchnout nožem Visherovu ruku k okennímu parapetu. Ovšem ten si poradí a hra na honěnou pokračuje. Jde v ní o život a vítěz může být jen jeden.

Příběh: Majitel baru zjistí, že jeho žena spí s jeho zaměstnancem, a najme si soukromého detektiva, který je při tom vyčmuchal, aby zamilovaný páreček sprovodil ze světa. Události ale zdaleka neodpovídají původnímu plánu, a tak dochází k dlouhé sérii tragických omylů, která každého z hrdinů staví do situací, v nichž se rozhodně nikdy nechtěl ocitnout.
Bratři Coenové netočili vždycky tak veselé věci jako Záskok, Zmatky v Arizoně nebo Big Lebowskiho. Jejich prvotina Zbytečná krutost má mnohem blíž k temnějším a drsnějším titulům, jako jsou Fargo nebo Barton Fink, ale i ty jsou na druhé straně v porovnání s ní doslova přecpány humorem (i když je to většinou humor černější než černočerná tma). Možná připadala Zbytečná krutost příliš zneklidňující i samotným tvůrcům, a proto si napříště dali pozor, aby jim v kinech kardiaci nekolabovali napětím a jejich partnerky strachem a zhnusením nezavíraly oči.
Ne že by se snad v případě Zbytečné krutosti jednalo o nějakou divokou sadistickou jízdu plnou střelby, krve a zohavených mrtvol. Naopak! Vyobrazení lidských ostatků je decentní a příběh se šine kupředu tak pomalu, že kdybyste zkrátili na minimum každou scénu, ve které se postavy pouze pohybují z bodu A do bodu B, případně jenom zírají na kameru - zbylo by vám materiálu stěží na pětiminutový videoklip
k nějaké „vražednické baladě" od Nicka Cavea. Jenomže právě všechny ty nekonečné němé scény vás spolehlivě vtáhnou do děje a nedají vám šanci ho opustit, kdykoliv vám začne nepříjemně brnkat na nervy.
Otřepaná zápletka díky tomu dostává nový rozměr a nutí vás, abyste si uvědomili, že něco takového byste si rozhodně nechtěli vyzkoušet na vlastní kůži. Scénář je totiž ke svým jednoduchým a neatraktivním hrdinům neobyčejně krutý. V tomhle filmu není nikdo, kdo by byl obdařen schopností rozlišit, co se vlastně kolem děje, a dobrou polovinu času jen trnete nad tím, že někdo dělá něco jenom proto, že si myslí, že někdo jiný udělal něco jiného, co má ovšem na svědomí ještě někdo další, o čemž ti první dva přirozeně neví. Když už máte dojem, že se to konečně musí vyjasnit, tak se to ještě zkomplikuje.
Píše se rok 2000, násilí se zabydlelo na plátnech kin stejně samozřejmě jako vaši nejmladší sourozenci v počítačových hrách typu Doom a šestnáct let stará Zbytečná krutost působí málem staromódně. S nějakou tou mrtvolou a dokonce i s její výrobou se nadělá povyku, jako by se snad jednalo o mimořádnou a deprimující událost. Přitom minimálně od Matrixu je naprosto zjevné, že střílet do lidí je cool a vypadat u toho dobře je nutnost. Přesto nelze režijní debut bratří Coenových označit za pouhou formálně brilantní ukázku filmu noir. Atmosféra nesnesitelného napětí se buduje už od Hitchcocka stále stejně a působivost Zbytečné krutosti vám i po tolika letech přesvědčivě vysvětlí, že když už chcete zabít nevěrnou partnerku, je rozhodně lepší vzít to do vlastních rukou než si na to někoho najmout.

VERDIKT
Český divák přišel o poslední bílé místo ve společné filmografii bratrů Coenových. Nyní se na jeho místě nachází černý flek, při jehož sledování tuhne krev v žilách. A to í přesto, že nějaká ta vraždička už dneska filmového diváka jen tak nerozhází.
Daniel Mise TotalFilm 2000/6/78

Autor/Zdroj: Mise Daniel/Total Film


Celovečerní prvotina bratří Coenů je tím nejčemějším „černým filmem", jaký si umíme představit. Bohatý a patologicky žárlivý majitel baru v Texasu Julian Marty zjistí, že jeho nešYastná žena Abby má poměr s jeho barmanem. Najme si toho nejbezohlednějšího soukromého detektiva ve městě, aby je oba zlikvidoval. Je tu hodně krve, zápletka je jen zřídka jednoduchá a nakonec už nikdo nevěří nikomu. Tempo snímku, proslaveného bravurní postmoderní filmovou řečí, se postupně stupňuje. Jestli máte rádi Fargo, tak tento debut bratrů Coenů budete přímo milovat!
Program ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Teprve šestnáct let od svého vzniku se do českých kin dostává debutní snímek Joela Coena (jeho bratr Ethan Coen spolupracoval na scénáři snímku a také jej produkoval), a tak se po oscarovém Fargu můžeme seznámit s dalším filmem natočeným ve stylu film-noir. Blond Simple, kterým bratři Coenové překvapili porotu na Sundance Film Festivalu 1985 (a získali její Velkou cenu), je zdařilým snímkem pohybujícím se na hranici seriozně vyprávěné černé kriminálky, morbidní komedie a drastické nadsázky. Zdánlivě jednoduchý příběh partnerské nevěry a krvavé odplaty se zauzluje do složitého propletence, kdy se hlavní postavy filmu mezi sebou zabíjejí, aniž by věděly proč. Film se vyznačuje kumulovaným napětím, jenž se stupňuje hlavně díky tomu, že divák je lépe informován o motivech činů než postavy,
které si všechny indicie sice logicky, ale přesto chybně vysvětlují. K bravurní studii úzkosti, strachu a viny výrazně přispívají také pochmurně mrazivé výkony klíčových herců, včetně začínající Frances McDormandové, která později obdržela Oscara za titulní roli ve Fargu.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Bratři Coenové jsou vzácným přikladem tvůrců, kteří vzešli z nezávislého podhoubí a dnes jsou komerčně úspěšní, natáčejí ve velkých studiích, obsazují hvězdy a sbírají prestižní ocenění, aniž se při tom přizpůsobují hollywoodským konvencím. Již ve svém znamenitém debutu, uváděném do českých kin šestnáct let po svém vzniku v režijním sestřihu (1984/1998) s názvem Zbytečná krutost, bratři zjevně prokázali, proč bývají označováni za jedny z nejoriginálnějších amerických filmařů posledních let. - Původní titul prvotiny, natočené ve skromných podmínkách ve stylu film-noir, lze volně překládat jako „pekelně jednoduché". „Blond Simple" je však slangovým výrazem, označujícím stav mysli stresovaného člověka, který chce spáchat vraždu. Zdánlivě banální temný příběh partnerské nevěry a krvavé odplaty (podváděný manžel si najme soukromého detektiva pochybné pověsti, aby zavraždil zrádnou femme fatale i jejího milence, „očko" však klienta podvede a zastřelí jeho) autoři zauzlovali do ďábelsky důmyslné vražednické šarády, oscilující na hranicích seriózně vyprávěné černé kriminálky, morbidní komedie a drastické nadsázky. Ústřední postavy se mezi sebou vraždí, aniž ve skutečnosti vědí proč. - Tvůrci si ve filmu, který byl hned po své premiéře označen za „nejlepší debut od dob Občana Kanea", nanečisto vyzkoušeli postupy, jež o dvanáct let později využili v oscarovém thrilleru Fargo (například poeovskou, hrůzně absurdní sekvenci pohřbívání zaživa lze vnímat jako předobraz makabrózní scény s drtičem dřeva). Již zde je možné postřehnout dva typické prvky, které se - údajně kvůli „barevnosti" - objevují i v jejich dalších snímcích: oheň a krev. Stylové nasvícení, atypické úhly nepřerušovaných záběrů či využiti „postmoderních" rekvizit (točící se větráky apod) dotvářejí klaustrofobně uhrančivou atmosféru, skrz niž probleskují lehce samoúčelné, avšak vynalézavé vizuální vtípky (viz „nízká" jízda kamery po barovém pultu). Potemněle houstnoucí náladu kontrastně podtrhuje také poklidná klavírní hudba dvorního skladatele bratří Coenů, Cartera Burwella. - Ani po šestnácti letech neztratil debut Coenových nic na dráždivém napětí, jež je kumulované - stejně jako v thrillerech Alfreda Hitchcocka - hlavně díky tomu, že diváci jsou lépe informováni o motivech činů než postavy, které si všechny indicie „logicky" a přesto chybně vysvětlují. K bravurní studii úzkosti, strachu a viny výrazně přispívají také pochmurně mrazivé výkony klíčových herců, včetně začínající Frances McDormandové.
Tomáš Seidl, Filmový přehled 2000/7/35,

Autor/Zdroj: Seidl Tomáš/Filmový přehled


Psal se rok 1984 a do diváků zničehonic zaťal drápky naprosto neznámý pár Ethan a Joel Coenovi. Neměli prakticky žádné zkušenosti (nepočítáme-li, že Joel byl asistentem střihače na dvou hororech - včetně kultovního The Evil Dead kamaráda Sama Raimiho), ale svůj debut si sami napsali, produkovali, režírovali a pod společným pseudonymem Roderick Jaynes i sestříhali. Byla z toho malá, ale vydatná nezávislá pecka, která mimo jiné získala i Velkou cenu poroty na festivalu Sundance. Coenové od té doby natáčejí jednu lahůdku za druhou a sbírají za ně tuny cen, M. Emmet Walsh už nikdy nedostal tak dobrou roli, Joel si vzal Frances McDormandovou a Zbytečná krutost, ozdobená patinou klasiky, dorazila i k nám. Museli jsme čekat jen sedmnáct let...
Ray byl barman, Abby manželka jeho šéfa Martyho. Ti dva spolu překročili hranici, zpoza které už nebylo návratu, a rozhodli se jít ještě dál. Tedy odejít. Slizký a zahořklý Marty se přes to nedokázal přenést a vztek v něm vybublal natolik, že se po neúspěšném pokusu vyřešit situaci vlastnoručně obrátil na osvědčeného soukromého čmuchala s otřesným texaským přízvukem, k hlavě přirostlým stetsonem a v našich končinách nezáviděníhodným příjmením Visser. Za deset tisíc dolarů si u něj objednal dvojnásobnou vraždu. Ve Visserovi je ale mnohem víc, než by se při pohledu na jeho buransky vepřovou fasádu mohlo zdát, takže brzy někdo opravdu zemře. A rozhodně nebude poslední.
Příběh se rozvíjí pomalu a po krůčcích. Už od stylového úvodu je ale jasné, že sledujeme variaci na klasický film noir a že Coenové dobře věděli, jak s žánrem pracovat. Žádná postava není bez viny a každý za určitých okolností a pod určitým tlakem provede nějaké ty zvrhlé a kruté věci. Jde jen o to jaké a komu. Fikaně zkonstruovaná dějová linka udržuje všechny postavy v permanentní pomýlenosti a nutí je chovat se tak, jak jim v dané situaci připadá logické (i když zároveň kruté), přičemž celou pravdu zná jen divák.
Střídmé až pozvolné (přitom ovšem stoprocentně funkční) tempo vyprávění zároveň zobrazované události hitchcockovsky podtrhává a např. neskutečně dlouhá scéna vraždy a odstraňování těla (vyvolávající vzpomínky např. právě na Hitchovu Roztrženou oponu a trváním si nezadající se slavnou „taxíkářskou" scénou z Kieslowského Krátkého filmu o zabíjení) tak získává zvrhle fascinující pachuť divákovy voyeurské spoluviny.
Pořádnou pochvalu si zaslouží vynikající kamera Barryho Sonnenfelda (ano, tenhle člověk byl dlouho předtím, než začal režírovat pitomosti jako Wild Wild West, výtečný kameraman), prostřednictvím které Coenové vytvářejí kompozičně i světelně dokonalé záběry, jež umocňují mrazivou atmosféru nejistoty, nebezpečí a zla. A mimochodem, až se Zbytečná krutost za čas objeví na videokazetách, z vlastní zkušenosti vám doporučuji zkusit se na ni podívat s barevností staženou na minimum-stylově černobílý obraz pošťouchne atmosféru ještě o stupínek výš.
Rušilo-li mne při sledování něco, byla to rozhodně notně zestárlá hudba (také tehdy debutujícího) Cartera Burwella. Na rozdíl od jeho pozdějších depresivně vznosných táhlých melodií (Fargo) tentokrát ze všeho nejvíc připomíná minimalistický styl Johna Carpentera. Osobně bych tu nejraději slyšel nějaký ten „noirový džezík" (ten by ale zase nepasoval do texaských reálií), nebo - ještě raději - žádnou hudbu.
Opačný účinek než na hudbu mělo pochopitelně přežvykování zubu času na herce. Především Frances McDormandová (v - jak jinak - celovečerním debutu) je coby relativně nejnevinnější z postav, vyděšená a až do poslední chvíle nechápající Abby, znatelně svěžejší než dnes (nic proti její současné formě) a přitom jí už tehdy rozhodně nechyběly náležité herecké grify. Radost je sledovat i Dana Hedayu, který se naopak zdánlivě vůbec nemění a před šestnácti lety vypadal stejně jako nyní, jenže dnes už takhle vypečené role dostává málokdy. A bezkonkurenčně nejvýraznější postavou filmu je křivácký Visser M. Emmeta Walshe. Na jeho náležitě nechutnou vizáž a mluvu texaského balíka, pod kterou se zákeřně skrývá všeho schopný bezcharakterní zabiják, člověk jen tak nezapomene.
Pro fanoušky Coenových je Zbytečná krutost nezbytná nutnost. Pro milovníky dobrých mrazivých thrillerů je příjemnou vzpomínkou na staré časy. Pro motoristy-cizoložníky je připomínkou, že se vždy hodí mít v kufru lopatu.
Ondřej Vosmík Cinema 2000/8/50

Autor/Zdroj: Vosmik Ondřej/Cinema