Všichni možní sběrači a já

Známá francouzská filmařka Agnès Vardaová natočila v roce 2000 zajímavou dokumentární esej Všichni možní sběrači a já, v níž se věnuje fenoménu sběračství, ale překvapivě i komentářům o vlastním stárnutí. Sama se rovněž považuje za sběračku, čemuž odpovídá i překlad původního názvu Sběrači a sběračka: „sbírá“ a zachycuje obrazy a vjemy. Proto se také v jednom záběru stylizuje do podoby sběračky ze stejnojmenného obrazu Julesa Bretona. S digitální kamerou a malým štábem se více než sedmdesátiletá umělkyně vydala autem na cestu po Francii, aby zachytila od podzimu 1999 do května 2000 různé typy sběračství a především, aby se setkala s lidmi, kteří z nejrůznějších důvodů něco sbírají či paběrkují. V první řadě se v duchu klasických obrazů, zachycujících venkovanky, soustředila na sběrače z polí, z vinic či sadů, kam vycházejí po skončené sklizni. Ve Francii je tato činnost povolena zákonem už od středověku. Většina lidí sbírá zbytky z chudoby, někteří také, aby ušetřili, a další třeba ze záliby. Jinými typy sběračů jsou městští bezdomovci či nuzáci, vybírající zbytky potravin v tržnicích a u obchodů, nebo sbírající odložené předměty pro vlastní potřebu či na prodej. Sbíráním vyhozených věcí se však zabývají i umělci, kteří je používají ve své tvorbě. - Agnès Vardaová zachází s materiálem naprosto svobodně, mnohdy uhýbá od tématu a věnuje se třeba natáčení velkých detailů své staré ruky nebo kolemjedoucích kamionů. Její přístup se podobá postupům Jana Němce nebo Karla Vachka. Do filmu vkládá dobové fotografie, obrazy nebo archivní záběry. Neváhá použít i „inscenované“ výstupy právníků, vysvětlujících zákony o sběračství. V minimálním hudebním doprovodu dominuje tematická rapová píseň. – Snímek je snad nejvíce charakterizován autorčiným pochopením i zvláštní úctou pro lidi před kamerou, s nimiž režisérka mimo obraz zapřádá dialogy. – O dva roky později vzniklo pokračování Les glaneurs et la glaneuse... deux ans après (2002).
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2006/12

Sebrané informace o právu sbírat na poli: „…právo sbírat obilné klásky, které na poli zbyly po žních, právo odvozené z Písma svatého a potvrzené francouzským králem Svatým Ludvíkem. Toto právo se vztahovalo na staré lidi, malé děti, nemocné, ovdovělé, kteří nemohli pomáhat při žních. Dále to bylo právo otrhat zbylé hrozny, právo shrabovat seno, právo trhat lesní plody a také právo pást u cest…"

Sběrači jsou lidé, kteří přežívají díky zbytkům po žních, vyhozenému jídlu a věcem, jichž se ostatní zbavili. Sběrači jsou ve Francii chráněni zákonem vydaným králem Jindřichem IV. v roce 1554. Několik takových lidí poznává během své cesty po severní Francii, Juře, Provenci, Pyrenejích, Paříži a jejích předměstích také režisérka Agnès Vardová. Inspirována obrazem Jeana-Françoise Milleta z roku 1857, který zachycuje ženy sbírající na polích zbytky po žních, zaznamenala způsoby života jednotlivých sběračů, které ukazuje ve všemožných situacích a prostředích.

Vydává na venkov, aby zde hledala kořeny historie sběračství, a poté se přesouvá do města. V ulicích se potkává s umělci tvořícími z materiálu nalezeného na smetištích, nebo s mužem, který se živí zbytky jídel na protest proti hromadění odpadu. Režisérka – vybavena výstředním smyslem pro humor – odhaluje, že sběračství může být také dost zábavné. Agnès Vardová se mezi sběrače – díky sbírání materiálu pro svůj film – také sama řadí.

Agnès Vardová o filmu: „Filmy vždycky vznikají z emocí. Tentokrát to byly emoce vyvolané pohledem na lidi, kteří pročesávají tržiště a prohrabují se v popelnicích a kontejnerech u supermarketů. Chtěla jsem o nich natočit film. Chtěla jsem o nich podat svědectví a přitom jim nepřekážet a neškodit. V létě roku 1999, o žních, jsem v televizi viděla rozhovor s jedním zemědělcem; seděl na kombajnu a vysvětloval, že kdyby byl stroj špatně seřízený a nechával po sobě na poli jen jedno zrnko z každého klasu, přišel by o obrovské množství obilí a velkou částku peněz. To jediné zrnko z každého klasu mnou otřáslo. Vzpomněla jsem si na sběrače ze starých časů a na obrazy zachycující ženy, které na poli sbírají zbylé klasy. Chtěla jsem se taky jen tak potloukat. Setkávat se s lidmi. Pídit se po nich.

Nejdřív jsem prozkoumala svět venkovských sběračů klásků a ženců a potom jsem se zaměřila na sbírání ve městě. Chtěla jsem sbírat obrázky tak, jako člověk sbírá zážitky z cest. Líbilo se mi pozorovat dvojice lidí. Ale vždycky se nakonec vrátit k sběračům, získat jejich důvěru, naslouchat jim, rozmlouvat s nimi, spíš než je filmovat.

Jasnou představu o filmu jsem získala při natáčení a stříhání. Pomalounku jsem objevila rovnováhu mezi momenty, které ukazují mě samotnou (sběračka, která filmuje jednou svojí rukou ruku druhou), a momenty ukazujícími skutečnost, která se mi zdála tak pozoruhodná. Podařilo se mi přiblížit se těm lidem, vyvést je z anonymity. Objevila jsem jejich štědrost. Existuje mnoho druhů chudoby, mnoho typů zdravého selského rozumu, mnoho způsobů, jak se zlobit nebo radovat. Sama jsem se natáčením hodně naučila. Utvrdilo mě to v tom, že dokumentární filmy učí skromnosti."

Pavla Bergmannová