Všichni jsme Kristus

Film začíná rozhovorem otce a syna, ve kterém   se syn přizná, že si přál jeho smrt a dokonce   uvažoval, že ho zabije sám a pokračuje   vzpomínkami z dětství. Na příchody opilého   otce, na panický strach z něj, na to jak se za   něj styděl... „Pamatuji si jenom tvoje pití   a můj strach“. Vzpomínka na otce, který mu   vykrádá prasátko, aby měl na panáka; na otce   močícího sousedce na dveře; na ležícího ve   vlastních zvratcích; na vánoce, kdy sekáčkem   rozsekal stromeček apod. Filmu bohužel chybí   alespoň kapka toho cynického humoru z „Dzien   Swira“ bez kterého je to jen velmi bolestné   drama. Možná to odlehčení měl dodat anděl   strážný, ale pokud ano, tak to bylo sakra   málo. A přestože oba moji rodiče jsou (a vždy   byli) abstinenti, takže v tomto směru nemůžu   mít ani žádné podvědomé trauma, nedívalo se   mi na příběh alkoholika viděného dětskýma   očima vůbec lehce. Do významů náboženských   motivů (kříž, stigmata, trnová koruna,   svatozář, ukřižování atd.), které se   táhnou celým filmem se pouštět nebudu. Já   neznaboh to chápu jako kříž v podobě   závislosti, který rodina Adama nese a předává   si ho z otce na syna, ale kdo ví?! Nízké   hodnocení hlavně proto, že představitel   dospělého Adamova syna na mě působil velmi   vláčným a nepřirozeným dojmem (navíc, když   mluvil neotevíral pusu) jinak by to bylo o   nějakou tu * výš.