Volejte Martina

První ze čtveřice   filmových detektivek pro   mládež s Jaroslavem   Víznerem (starší bratr dnes   daleko známějšího   Oldřicha Víznera). Případy   vyšetřovatele dr. Martina,   který dbá na svůj   zevnějšek a jezdí Felicií   působí už dnes úsměvně,   ale technický je to pořád   ještě solidní filmařská   práce a obsahově docela   slušný standard. A pár   mláďat tady začínalo svou   hereckou kariéru.

1.—To spojení kluk, notes,   známky, Mauricius vymyslel   kdo? Scénárista? V tom   případě také mohl na konci   vysvětlit, jak se ten kluk   dostal ze zamčené   kanceláře s mřížemi. No,   divák snese všechno. Já ne.   Za nula bodů.
2.—Ne, nebere mi to.   Kašlu na obr díry ve   scénáři, prostě to nemá   logiku, a navíc je to blbina.   Ani zde nic nedám, i když   jsem myslel, že by to Andrea   Čunderlíková nějak   potáhla, ale neměla na to   ani léta, ani prostor.

Dvou povídkový detektivní   snímek o vyšetřovateli   Martinovi zabývající se   případy, kde figurují   děti. Kouzelný, ale dnes   již značně naivní počin,   který je pro malé diváky   natočen vyváženě. První   povídka je hlavně pro   chlapce, kterým se líbí   policejní zásahy a   přestřelky. Toho se dočká   hrdina příběhu, který   utekl z dětského domova a   Martin ho hledal. Druhá je   zase spíše pro děvčata.   Majitel kolotoče na pouti   záměrně okrádá děti   kratšími jízdami a ti si to   nenechávají líbit. V noci   rozebírají kolotoč a   jednotlivé díly roznášejí   různě po okolních   střechách. A ti starší pro   ty malé uspořádají pouť   vlastní. Příběhy jsou   srozumitelné, nenáročné   dětskému divákovi i   dobrodružné. Martin s dětmi   jedná tak, jakoby byl sám   ještě duší dítětem, ale   oni mu rozumějí a sdílí s   ním mnohé sympatie. Z   nostalgického hlediska je to   ukázka toho, že se dali   dělat i jednoduché   detektivky pro děti, které   měli v české filmografii   zdárnou budoucnost.