Velikánský banánový dort [TV inscenace]

Poznámka druhá se týká nové hry Josefa Eismanna Velikánský banánový dort, příběhu na dokonce velmi povědomý námět Příliš mladých na lásku. I když tento ostravský byl skromnější, méně okázalý, v podstatě byl závažnější, ostřejší. Hluboce se zaryl do skutečného problému, kdy vlastně ještě děti už mají svoje děti, k manželství a rodičovství ještě nedozrály, a přece už jsou postaveny před neobyčejně závažná rozhodnutí.

V tom si autor ani inscenátoři (štáb režiséra Otakara Koska s kameramanem Jaromírem Zaoralem) nic neulehčovali, poctivě se snažili klást divákům sugestivní otázky ve chvíli, kdy šlo opravdu do tuhého a kdy není nikdy jednoduché vědět předem, jak se zachovat moudře i v nezralém mládí a jak se tvrdohlavá, byť opojně zaslepená první láska může vymstít.

Zázemí sedmnáctileté Barbory v rodině vyšlo věrohodně. Její vztah k Honzovi se vyvíjel i komplikoval tak, jak to v životě opravdu bývá, věrohodně reagovali i rodiče, z nichž zejména otec Svatopluka Matyáše působil přesvědčivě. Měl pro své jednání dost motivů a ve vztahu k dceři patřičně kulminovala i podstata konfliktu. Nakonec jsme mohli uvěřit jak Barbořiným přeryvům v náhlých rozhodnutích, tak otcově snaze přece jen dítě nedat do cizích rukou a vychovat je.

Oproti dívce byl její Honza – tak trochu „elektrikář, kytarista i poeta“ – načrtnut přece jen útržkovitěji, takže divák byl nejednou dosti překvapen jeho jednáním bez zachycení dramatického momentu rozhodování. Mohl sice tušit, že Honza nakonec zklame, ale příliš mnoho scénicky ztvárněných důvodů pro to v podhoubí hry neměl. Vedle osvědčených herců Svatopluka Matyáše a Mileny Asmanové se mladí, Eva Goldová a Alexej Pyško, přece jen prozradili jako méně zkušení (anebo nezkušení) před kamerou a její hrozbou detailního záběru, kdy přirozené a funkční jednání občas porušil jeho šklebivý úsměv či její opakovaná zamračená nevlídnost spíš jako nevhodný návyk.

Pouhé porovnání se životem by hru snadno usvědčilo z dalších drobných nepřesností (vysvědčení jako překvapení, taneční až těsně před maturitou atd.) anebo z nerozvinutí slibných nápadů (např. poezie „pihovatého milování“, ale to všechno zřetelně překryla základní tónina, nadějný rozběh celého chystaného cyklu pod názvem Přicházejí bosí i s jasně vědomou proměnou dnešního sociálního kontextu. Odpovídá tomu i solidní nastudování režiséra Otakara Koska, který střídá filmovou a televizní kameru, ale tématu dnešního mládí zůstává věren. Oč neokázaleji, o to poctivěji a sympatičtěji.

ŠTĚPÁNEK, Bohuš. Vonička a Banánový dort [kritika]. Ostravský kulturní měsíčník. 1982, roč. 7, č. 2, s. 63 – 64. [upraveno]