Vášeň

Námětem filmu je román Jamese Caina Pošťák zvoní vždy dvakrát, který již inspiroval Chenala, Garnetta, Viscontiho či Rafelsona. Příběh vášnivého vztahu nezakotveného muže a zeny majitele autodílny, jehož se tato dvojice rozhodne zbavit, je pojat zcela originálně, v „tarrovském" duchu, třebaže je pod režií podepsán Gyorgy Fehér. Autorem scénáře je jeden z velkých talentů soudobého evropského filmu Béla Tarr, jehož vliv se v tomto snímku začínajícího režiséra ukazuje znatelně i ve stylistické rovině.

Autor/Zdroj: /IX. FEBIOFEST

Snímek Györgye Fehéra Vášeň je již pátou filmovou adaptací kriminálního románu Jamese M. Caina Pošták vždycky zvoní dvakrát z roku 1934. Nejen svým názvem nejvíce připomíná přepis Luchina Viscontiho Posedlost z roku 1942, jenž byl ve své době předzvěstí neorealismu. Shodu můžeme nalézt v důrazu na realistické zachycení venkovského prostředí i na vnitřní drama zúčastněných postav. - Tíživý příběh milostného trojúhelníku se odehrává ve třicátých letech převážně ve zpustlé venkovské autodílně. Její panovačný majitel právem podezírá manželku z nevěry s mladým zaměstnancem. Dává však jasně najevo, kdo je tu pánem. Milenci se ho chtějí zbavit. Po prvním neúspěšném pokusu fingují se zdarem autohavárii. Nikdo však nepochybuje o jejich zločinu. Jenže díky obratnosti advokáta vyváznou oba bez trestu a navíc získají životní pojistku mrtvého. Jejich vztah však utrpí společnou vinou těžkou ránu. Jen ztěží ho dávají zpět dohromady. Těhotná žena však i s milencem zahyne při autohavárii poté, co oba dostali rozhřešení od kněze a opětně se sblížili. Režisér se koncentruje na syrové, až naturalistické postižení dusivé atmosféry. Jeho hrdinové jednají téměř jako loutky; jakoby byli předem odsouzeni k tragickému údělu. Erotické napětí nikdy není vyváženo radostným uvolněním, stává se naopak pro všechny tři zúčastněné prokletím. Pochmurnému záznamu uzavřeného mikrosvěta nenávisti a zloby, jen sporadicky narušovaného chvilkovým srozuměním či uvolněním, odpovídají časté noční scény, nevábné prostředí i deštivé počasí. Tvůrci pracují s černobílým, často rastrovaným či neostrým materiálem. Natáčejí scény v dlouhých záběrech, přičemž se soustřeďují na každý detail. Fehér zvolil velmi pomalé tempo, jež se místy zdá až nesnesitelné, a vsadil na minimalismus použitých výrazových prostředků. (Patrné je to například ve zvukové stopě, pracující jen s ruchy a s minimálním použitím „ reálné " hudby.) Formálně může snímek připomínat až manifest Dogma 95. Opírá se však především o neuvěřitelně soustředěný projev herecké trojice, k níž se připojují ve výrazných epizodách ještě představitelé prokurátora a advokáta. Verze uváděná u nás je o třicet minut kratší než původní; vypadla z ní kromě jiného i vražda soudního úředníka, který se pokouší dvojici vydírat. Fehérův snímek, který vznikal v letech 1995-98, je nesporně velmi zajímavým stylistickým cvičením s řadou cenných okamžiků, jako celek však patrně zaujme jen výlučnou část publika. - Pro úplnost připomínáme další filmové adaptace: Le dernier totrrnant (1939, Poslední zatáčka; r. Pierre Chenal), Viscontiho Posedlost a dva stejnojmenné americké přepisy The Postman Always Rings Twice (1946; r. Tay Garnett) a Pošťák zvoní vždy dvakrát (1981; a Jackem Nicholsonem, Jessicou Langeovou a Johnem Colicosem.
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2001/4/27

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled