Úsměvy letní noci

Kostýmní komedie, pod jejímž fraškovitým povrchem prosvítá hlubší filosofický kontext, má odlehčenou zápletku - milostné hrátky v podání několika mileneckých dvojic, do jejichž sladké rozvernosti proniká místy hořká ironie. Není bez zajímavosti, že v době vzniku filmu prožíval režisér těžké životní období (''Když jsem jedinkrát v životě málem spáchal sebevraždu, natočil jsem Úsměvy letní noci''). Neodolatelná komedie s břitkými dialogy je důkazem, že ani Bergman nemusí být stále jen vážný.

Právník Frederik Egerman je mužem ve středním věku, který je ženatý s mnohem mladší Anne, přestože touží po své bývalé milence, herečce Desiree Armfeldt. Mezitím co se Frederik snaží obnovit ztracený kontakt s Desiree a natrefí na jejího současného milence Malcolma, mezi mladičkou Anne a Frederikovým synem Henrikem, budoucím kněžím, se rozvíjí vztah, který by mohl být silnější než přátelství. Na naléhání intrikující Desiree, která se touží zbavit Malcolma a získat zpět Frederika, její matka uspořádá večírek a milenecké dvojice pozve na víkend do svého letního sídla. Během jedné letní noci se tak u jednoho stolu sejdou Malcolm, Frederik a jejich manželky, Henrik a svůdná Desiree. Šestici postav, které si lžou a navzájem se balamutí, doplňuje Annina služka Petra a matčin sluha Frid. Pod vlivem speciálního vína, které podává matka Desiree, se letní noční večírek změní na spleť intrik a milostných her s cílem ovládnout zákony přitažlivosti, ale také odhalit skutečný cit a tajemství minulosti.

Zdroj: Film Europe Media Company

Celkem ojediněle u současné „mladé" kinematografie objevuje se v Bergmanovi tematický ú n i k d o m i n u I o s t i. Ale ne jako historický žánr.Minulost je tu jen kulisou a Bergman v historických anebo secesních kostýmech s oblibou vždy řeší problémy současnosti. Je to ovšem současnost viděná očima západního introvertovaného intelektuála, nepodmíněná nijak sociálními, ale jen individuálními duchovními souvislostmi. V Bergmanovi chybí jakákoli sociální dimenze: umělec nehledá postaveni člověka v konkrétním světě, ale prosvěcuje abstrakce tohoto světa, mezní kategorie duchovních hodnot, reflektorem jedincovy osobnosti. Také Bergman - jako mnoho jiných tvůrců západní kultury - hledá lék na současnou „dekadenci své civilizace", již pociťují lidé v ní žijící a o níž hovoří sami západní filosofové (Jaspers, Twenby, Wilson aj.). Ovšem zmíněné mezní kategorie a abstraktní duchovní hodnoty se Bergmanovi nevážou k žádným sociálním a specifickým historickým okolnostem; bergmanovská historická paralelizace je značně „ahistorická". Vždycky tu byly strasti i radosti lidského života, naděje i ohrožení, ale ty nevyplývají z konkrétních podmínek - a filmový filosof Bergman jako by byl přesvědčen, že ony tvoří jakousi abstraktní lidskou duchovní podstatu. Sedmá pečeti (1956) je například film ze středověku; ze společenského hlediska má ovšem jeho hrdina rytíř Antonius Block totožné problémy s dnešním intelektuálem, a Bergman tu překračuje - v úmyslu vytvořit abstraktní podobenství - propastné rozdíly mezi gotikou a moderní civilizací. Ale přitom Bergmanovo „abstraktní podobenství", jak jsme je nazvali, sleduje i společensky velmi konkrétní a humanistické cíle: Sedmá pečeť je středověk, ale její morové téma je také tématem atomové smrti a spadá do nejintenzívnějších diskusí o této otázce.Také Pramen panny (1959) je středověká legenda, v níž ovšem rezonují obecně pociťované, leč přesto stále aktuální problémy odplaty, viny, trestu a očisty. Tvář (1958), Úsměvy letní noci (1955) a snad i Kejklířův večer (1953) jsou z minulého století; v dnešním překotném světě se však přece jen nedá tolik zobrazit oblíbené bergmanovské téma: t é m a m y s t i k y. A proto ty kostýmy, proto jiné století.
Ivo Pondělíček

Autor/Zdroj: /dobová recenze


Fraškovitá kostýmní komedie, pod jejímž povrchem prosvítá hlubší filosofický podtext, patří do tzv. růžové série Bergmanových komedií - milostných hrátek, do jejichž sladké rozvernosti proniká hořká ironie. Není bez zajímavosti, že v době, kdy tento film vznikal, prožíval režisér své těžké osobní údobí („Když jsem jedinkrát v životě málem spáchal sebevraždu, natočil jsem komedii Úsměvy letní noci."). Fenomén lásky je tu nazřen ve variacích několika mileneckých dvojic jako duchaplné odlehčené divertimento, inscenované na způsob divadelních dějství: vaudevillová komika si libuje v záludných „špílcích", pikantní dialogy se hemží efektními bonmoty a lechtivými dvojsmysly. V obratné výmluvnosti zvláště vyniká známý bergmanovský protagonista Gunnar Björnstrand (rada Egerman), jemuž sekunduje Eva Dahlbecková v roli emancipované herečky Desirée. Euforický závěr plný jitřní naděje, kdy nevěrný muž skládá žertovný slib jakési věrnosti „naruby", nezapře Bergmanovu skepsi v názoru na trvalost láskyplného vztahu muže a ženy, byť je vysloven v úsměvném, znevažujícím tónu.

Autor/Zdroj: /Kino AERO