Ty, který žiješ

Švédský režisér Roy Andesson předkládá divákům sled padesáti portrétů obyčejných lidí lapených v absurditě civilizační existence uvnitř velkoměsta. Bizarně vyšinuté figurky žijící své životy v trudné šedi se marně pokouší o komunikaci, která ovšem troskotá na apatii jejich okolí. Stejně jako ve svém předchozím snímku Písně z druhého patra (2000), který získal Cenu poroty na MFF v Cannes, i tentokrát přináší jízlivě ironickou vizi lidství prodchnutou existenciálním zoufalstvím. Znovu také využil formu dlouhých pečlivě konstruovaných záběrů s několika plány a osobitou výpravu, která ve studiových kulisách pečlivě vyvolává dojem vybledlé všednosti. Film Ty, který žiješ byl uveden na MFF v Cannes a jeho přítomnost na desítkách dalších přehlídek, a především široká světová distribuce stvrdily Anderssonův návrat mezi přední světové autorské osobnosti. Režisér náleží do generace výrazných tvůrců konce šedesátých let. Debutoval delikátním generačním snímkem Švédská lovestory (1970), ale získaný mezinárodní věhlas záhy pohřbil svým negativně přijatým druhým filmem Giliap (1975). Následující roky natáčel reklamy či zakázkové středometrážní projekty jako Něco se stalo (1987) a Nádherný svět (1991). Právě zde vykrystalizoval Anderssonův osobitý lakonický a absurdní styl, s nímž slavil nadšeně přijatý comeback s Písněmi z druhého patra.

Zdroj: ČT

Tragikomický antipříběh o lidských bytostech, zařazený do sekce Un Certain Regard v Cannes 2007, potěší všechny milovníky jedinečného režisérského rukopisu Švéda Roye Anderssona a umožní zasmát se nad situacemi a pocity, které všichni tak dobře známe z našeho každodenního života. Příznivci Písní z druhého poschodí by si rozhodně neměli nechat ujít čtvrtý snímek jednoho z nejosobitějších režisérů současnosti.
(MFF KV)

Podobně jako ve filmu Písně z druhého patra (2000, FP 12/2001) přináší švédský solitér Roy Andersson i ve svém dalším díle, symbolické smutné komedii Ty, který žiješ, svérázný obraz odcizenosti moderní civilizace. Vytváří jej pomocí řady drobných epizod ze života obyčejných lidí, pohybujících se většinou ve vyprázdněných interiérech či reálech, pomocí barevné stylizace (v níž převažují bledé nevýrazné barvy), nápaditého soundtracku a v neposlední řadě i pomocí minimalistického „hereckého“ projevu. Svou roli hrají též vložené sny některých protagonistů. Sen, komentovaný postavou v úvodu, se ostatně v závěru naplňuje v realitě, pokud ovšem právě ta není jen součástí dalšího snu. Většina postav se na plátně jen mihne, jiné se po čase objevují znovu v odlišné situaci (například tubista a bubeník cvičí doma na své nástroje, pak zkoušejí s dixielandem, vystupují s vojenskou kapelou na přehlídce a opět s dixielandem na pohřbu; tubista mezitím ještě při souloži se svou obézní ženou přemýšlí o záludnosti penzijních fondů). Dlouhé statické záběry zachycují dění většinou v celcích se značnou hloubkou ostrosti, čili s akcemi v dalších plánech. Absurdní humor se obejde bez komického projevu a vyplývá ze situací: starý psychiatr, vypadající hůře než jeho pacienti, apaticky přiznává, že léčí už jen prášky, protože je unaven z řečí pacientů, soudci v soudní síni při přelíčení popíjejí točené pivo, dům s bytem, v němž se ve snu ocitá mladičká Anna se svým idolem, rockerem Mickem, přijede na nádraží jako vlak apod. – Název je odvozen z úvodního citátu z Johanna Wolfganga Goetha, upozorňujícího na pomíjivost života i na jeho drobné radosti...
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2008/2