Toyen

Velký ateliér, hangár či cirkusový stan. Zde zbudujeme velký svět Toyen (1902-1980) a Jindřicha Heislera (1914-1953), předních evropských surrealistů. Kulisa se bude skládat z fragmentů bytů, hotelů, kaváren a ulic. Koupelna a vana v bytě Toyen, residence, kde 4 roky bydlel Heisler, Žid, který se nedostavil k transportu, a kde on a jeho milenka vytvářeli umění. Malířská výbava, klobouky, peněženky, fotografická výbava, rádiová hlášení přibližně z let 1930-1970. Nad tím vším švenkuje vodorovně i svisle kamera a zkoumá tak místa činu. Jsou zde obrovská promítací plátna s dobovými filmy a fotografickými scénami. Amatérské filmy, natočené Toyen a Heislerem. Pronikneme do obrazů a uměleckých děl v tomto vskutku fantaskním světě. Zepředu, zezadu, skrze režné malířské plátno. Surrealismus jako základ jejich naprosté nezávislosti na politice, režimech, národnosti, bohatství a chudobě. Přežijí hrůzy nacismu i komunismu. Vytváření seberealizace, nezávislosti a svobody. Vnitřní síla, puzení, energie jejich nevšedního vztahu, jejich lásky. Toyen někdy jako muž, jindy jako obhájce hrubé erotiky, dokonce pornografie. Život pražské a pařížské bohémy. Toyen ani Heisler nebyli nikdy s nikým v manželském svazku. Neměli děti. Spolu, jeden vedle druhého, vynalezli nové umělecké přístupy, poezii, koláž, fotografické techniky, reklamní artefakty. Důraz na nekompromisní agresivitu a bojovnost i něžných vizí, které vypadají jako počátek dnešní důležitosti vizuálna a video prezentací. Poezie a šok. Budeme hledat a zkoumat, jako tato dvojice (Heisler byl o 12 let mladší než Toyen, která jej přežila o 27 let), stále spolu, svázaní neviditelnou pupeční šňůrou tvorby a emoce. Přežije pouze síla jednotlivce! Film Toyen, založený na historických faktech a konkrétních uměleckých dílech, nepředstavuje životopisný příběh, ani dokument o tomto období a jeho umění. Film bude existovat zcela nezávisle jako originální umělecké dílo, které má vlastní svět a vlastní poetiku.

Film Toyen, založený na historických faktech a konkrétních uměleckých dílech, nepředstavuje životopisný příběh, ani dokument o tomto období a jeho umění. Film bude existovat zcela nezávisle jako originální umělecké dílo, které má vlastní svět a vlastní poetiku… Velký ateliér, hangár či cirkusový stan. Zde zbudujeme velký svět Toyen (1902-1980) a Jindřicha Heislera (1914-1953), předních evropských surrealistů. Kulisa se bude skládat z fragmentů bytů, hotelů, kaváren a ulic. Koupelna a vana v bytě Toyen, residence, kde 4 roky bydlel Heisler, Žid, který se nedostavil k transportu, a kde on a jeho milenka vytvářeli umění. Malířská výbava, klobouky, peněženky, fotografická výbava, rádiová hlášení přibližně z let 1930 – 1970. Amatérské filmy, natočené Toyen a Heislerem...
(oficiální text distributora)

Neúnavný experimentátor Jan Němec se po krajní introspekci ve filmech Noční hovory s matkou (2002, FP 4/2003) a Krajina mého srdce (2004, FP 1/2005) zaměřil ve snímku Toyen (s podtitulem Střepiny snů. Ticho a tma) na osobnost přední české malířky (1902-1980), na její vztah s básníkem a výtvarníkem Jindřichem Heislerem (1914-1953), ale zejména na surrealismus, jenž se tak vlastně stává hlavním tématem. Tvůrce ovšem i zde uplatňuje vyhrocený subjektivní pohled, těžící mj. z řetězení asociací a z naprosto svobodného nakládání s filmovou látkou i materiálem. Scénář autorky námětu Terezy Brdečkové tak Jan Němec podřídil vlastním záměrům. Tradiční filmový příběh se vytrácí a nahrazují jej evokace a průniky do různých časových rovin i do různých „světů“. Základem je milostný poměr mezi Toyen a Heislerem, umocněný několika lety skrývání. Heisler jako Žid neodešel za okupace do transportu a ukrýval se od roku 1941 do konce války v žižkovské garsonce své přítelkyně. Klaustrofobické prostředí s neustálým strachem z odhalení nutně muselo ovlivnit oba umělce, kteří dva roky po osvobození odešli do Paříže. Tamní pobyt, spojený s Heislerovou smrtí, tvoří pomyslnou druhou část filmu. Pohnutá doba (ať už okupace, osvobození nebo hrůzovláda komunistů) se naplno vyjevuje prostřednictvím obrazových i zvukových archivních materiálů a vytváří překvapivě samozřejmý pandán ke zdánlivě ryze subjektivním surrealistickým vidinám či snům, jež se odrážejí v díle obou umělců. Realita prostě mnohdy předčí vizi. Němec se přibližuje k umělcům prostřednictvím jejich vlastní metody a spoléhá na sdělnost emotivně řazených obrazů, již znásobuje propracovanou zvukovou dramaturgií. Vzniká tak originální, žánrově nezařaditelný tvar, koláž, oscilující mezi hraným dokumentem o umění, psychologickým milostným dramatem a audiovizuální básní. Dominuje mu Němcova vlastní poetika, vlastní názor na umění a na film jako umělecký druh. – Tvůrce svým hlasem na pozadí temného plátna jen se záznamem zvukové stopy uvádí jednotlivé „kapitoly“. Stylotvorným prvkem je dvojexpozice či vícenásobná expozice obrazu. Herecká akce, redukovaná na minimum, je tak zhusta jen pozadím pro překrývající jí obraz. Důležitá je hra světla a stínu i barevnost. Vedle archivních dokumentů, zachycujících například lidický masakr či proces s přítelem Toyen, komunistickým intelektuálem Závišem Kalandrou, se objevují dotáčky ze současnosti (úvodní a závěrečná „cesta“ do Moderního muzea ve Stockholmu, Paříž, Praha), ale také záběry, jež kdysi pořídili Heisler s Toyen. Časté jsou jízdy kamery např. po dlažbě, po zdech domů i její utkvívání na realistických detailech. Podobné motivy se objevují i na vložených fotografiích. Dojem koláže akcentuje též práce s výtvarnými i literárními díly. Obrazy či obrazové cykly Toyen se během filmu objevují zejména ve více či méně „čitelných“ vrstvených záběrech, až na samém konci je jim v epilogu vyčleněn rozsáhlý blok. V souvislosti s milostným vztahem jsou často prezentovány malířčiny erotické kresby. K výjimečné komplexnosti svébytného audiovizuálního díla přispívá zmíněná zvuková složka, jež se obejde bez hudby, zato využívá kromě dobových záznamů i emotivně působící ruchy (práskání výstřelů při čtení jmen popravených během heydrichiády) a hlavně recitaci z textů protagonistů. Vedle ústřední dvojice se na minimální ploše objevuje dřívější přítel Toyen, malíř Jindřich Štýrský (1899-1942). – Totálním soustředěním nikoliv na sdělení, nýbrž na zachycení vlastního pohledu na svět, je Jan Němec výlučným tvůrcem, jehož dílo zřejmě přijme jen úzký okruh diváků. V Toyen se mu však přinejmenším podařilo sugestivně zprostředkovat vnitřní náboj surrealismu a postihnout niterný pocit z doby okupace a nástupu komunismu. – Upozorňujeme, že vyšla i kniha Terezy Brdečkové s názvem Toyen – film Jana Němce s obrazy Toyen a filmovými fotografiemi (Argo, Praha 2005).
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2005/12