Tosca

Jacquotova režie je v tomto filmu překvapivě živá, stylem místy dokonce připomíná dokumentární film. Pracuje s černou a bílou, barvami a vizuálními efekty způsobem, který se významně podílí na dramatičnosti a procítěnosti hereckých výkonů, jež jsou – vezmeme-li v úvahu, že se vlastně nejedná o filmové herce – na neuvěřitelně vysoké úrovni. Děj film začíná v nahrávacím studiu, kde Pappano svádí hráčky svým vášnivým dirigováním. Hlavní protagonisté jsou nám představováni během nahrávání u mikrofonu černobílými detailními záběry; ty se však brzy vytratí a my můžeme naše hrdiny vnímat v záběrech plných barev a pestrých kulis.
28. Letní...