Tonka Šibenice

Tragický příběh prostitutky Tonky, která poskytne k smrti odsouzenému vrahu Prokůpkovi společnost těsně před popravou, což má za následek opovržení veřejnosti. Umírá ve velké bídě na ulici. Film se začal natáčet jako němý, poté byl ozvučen. Hlavní roli hraje jugoslávská herečka Ita Rina. Zajímavost máme u Antonie Nedošínské, která hraje krutou majitelku " bordelu ". Herečka se chtěla vymanit z maminkovských rolí a přijala tuto rozporuplnou roli, která měla za následek, že se musela vrátit zpět ke svým zavedeným rolím, které měli diváci rádi a již se z nich nikdy nevymanila...

"Tonka Šibenice". Jen krátce před uvedením filmu "Tonka Šibenice" slyšeli českoslovenští diváci poprve česká slova v americkém zvukovém filmu, pronesená tehdy konzulem Novákem. Čeština prý zněla až k dojetí srozumitelně a zvučně. Jak to bude v hraném filmu? Přišla tedy "Tonka Šibenice".

Pamětníkům divadelního nastudování uvízla "Tonka" v podání Xeny Longenové, která vlastně tuto postavu pro jeviště vytvořila a dala jí naturalistickou pravdivost a podobu. Z Kischova dramatu si vzal film základní námět: prostitutka z veřejného domu se obětuje, aby zpříjemnila noc vrahovi. Stává se jí to osudné. Pro tento čin podivného milosrdenství stává se opovrženou ve vlastním prostředí a klesá na pouliční holku nejhrubší úrovně. Film k tomu přidal idylu jejího slováckého domova, lásku slováckého hocha, naděje vybřednutí a hořkost zklamání. Tím Tončin osud vyznívá ještě tragičtěji. Proto také její představitelka, nádherná Jihoslovanka Ita Rina (vl. jménem Ida Kravanja), měla právo její postavu jaksi zjemnit a zbavit obhroublosti a otrlosti povětrných ženštin tohoto prostředí. Jedině tato Tonka mohla ze žalářní scény s vrahem setřít dusnou ponurost a prodchnout ji oním lidským soucitem dobrého tvora s nešťastným, jenž i vrahovi vhání slzy do očí. Byl jím Josef Rovenský a podal v této postavě janningovský, hluboce rozechvívající výkon.

Z ostatních postav zaujal Jan, Tončin milenec, zahraný Mylongem-Münzem, a kramář Načeradec, sehraný Felixem Kühnem. Potěšitelným, do té doby zanedbávaným zjevem byla celá řada bezejmenných typů, zapadajících do svého prostředí, ať to byly lidé z vagónu lokálky (na trati Veselí - Strážnice) či hosté slovácké hospody nebo pražské krčmy. Tímto výběrem se zdařily zejména epizodní scény, jako byla například ta u krámku nočního prodavače uzenek (viřtlů). Film byl doprovázený Košťálovou hudbou (při obnovené premiéře ke stému výročí české kinematografie, byla hudba znovu k filmu nahrána), složenou místy z motivů lidových písní a popěvků.Mluvených scén ve filmu není mnoho a nebylo tenkrát využito všech příležitostí: tak zvolání "Maminko!" nebo hovor v žaláři se závěrečným "Vzmužte se!" by se lépe vyjímal mluvený než v nápise.

Kde však řeč byla, pak zněla velmi srozumitelně a byla jistě velkým a povzbudivým příslibem do budoucnosti českého zvukového filmu.Nejzdařilejší mluvenou a také dobře sehranou scénou je Pištěkův opilecký výstup, jenž se ovšem vymyká celkové dramatické línii filmu a byl zřejmě úlitbou širokému obecenstvu. Co se týká kamery, tak ta patřila k přednostem tohoto filmu. Byla čistá, místy náladová v záběrech ze slovácké veselice, jen jarní a podzimní příroda mohla být určitě lépe tónově odlišena. Úvodem zazpíval Karel Hašler dvě písničky "Hradčany a "Když padá v Praze první sníh" a pronesl několiv slov o nadějích českého zvukového filmu: "Tonka Šibenice" se vydala na svoji cestu do světa ve verzi francouzské, anglické, německé a španělské a to bylo dobře, protože tento film skvěle reprezentoval naše ozvučené filmové počátky.

Venkovská dívka se ve městě dostane na scestí. Skončí v neveěstinci a upadá ještě hloub, když se o ní roznese, že strávila noc s vrahem před jeho popravou. Jeden z vrcholů české němé kinematografie. Zvukové scény byly dodatečně natočeny v ateliérech Gaumont v Joinville u Paříže současně v češtině, němčině a francouzštině. Premiéra se konala v novém luxusně vybaveném kině Alfa na Václavském náměstí. V současné době je v NfA běžně k dispozici pouze francouszká verze.
Březina Václav/Lexikon českého filmu

Režisér Karel Anton má v domácí produkci dobré jméno. Žádný z jeho filmů neklesl pod mez, u níž se stávají hodnoty problematickými a Pohádkou máje (1926) s nezapomenutelnou Jarmilou Horákovou se vyšvihl hodně nad tehdejší – i dobrý průměr českého filmu. TONKOU ŠIBENICÍ projevil především pronikavý smysl pro volbu námětu. Kischova literární předloha o nevěstce, jež se znemožní ve svém prostředí tím, že dobrovolně zpříjemní noc na smrt odsouzenému vrahovi a klesá pak nenávratně do bahna morální bídy velkoměsta, až nalezne smrt pod kopyty drožkářského koně, má v celé své koncepci spoustu ryze filmových prvků. Willy Haas je dovedl také ve stavbě scénáře vytěžit a dát jim pravou filmovou, tj. obrazově dramatickou formu, k jejímž kladům přistupuje ještě minimální počet titulků, prostých jakékoliv banální „náladovosti" a „citovosti". Režisér Anton dal filmu plynulý tok, a promyšleně, bez špatných útoků na divákovu sentimentalitu koncentroval jeho dramatický účin až ke konečné scéně smrti nešťastné Tonky. Poslední noc k smrti odsouzeného vraha – ačkoliv je velmi dobře režijně koncipována – potřebovala by ještě určitý prostřih, ale zato např. poslední scény z pokoutní noční kavárničky a smrt Tonky jsou střiženy a zabírány opravdu mistrovsky. Karel Anton vidí malířsky. Je to pro filmového režiséra neocenitelná přednost, poněvadž vidí v obrazech. Dociluje tak vzrušujících momentů bez nechutných násilností a lyrickou náladu bez banalit. Obejde se bez titulku všude, kde jej nepotřebuje nezbytně k vysvětlení něčeho, na co obraz nestačí, aniž by tím sebeméně trpěla srozumitelnost filmu. Tonka Šibenice je prvý český zvukový film a mluvený film. Svedlo to režiséra k tomu, že se snažil stůj co stůj, aby divák slyšel z plátna hodně českých slov. Theodor Pištěk tu má dlouhý monolog podroušeného občana, filozofujícího nad svým stavem – a třebaže ta scéna není udělána nevkusně a bez vtipu, zasloužila by silný prostřih, protože hodně ruší dramatický účin posledních pasáží filmu a znehodnocuje tak celistvost díla. Také Tončin zpěv, dodatečně synchronizovaný jinou zpěvačkou, nesouhlasí místy až rušivě s mimikou úst. I s těmito výhradami je však Tonka Šibenice nejen jeden z nejlepších filmů zvukových, jež jsme měli příležitost vidět, ale i jako němý film, prostou kompozicí svých prvků obrazových dosahuje vysokých hodnot filmově uměleckých. Ita Rina je veliký mimický talent. V titulní úloze Tonky Šibenice, kreslené lidsky a celkem pevnými tahy – zejména v lyrických scénách jasné pohody doma a ve velké scéně žalářní – podává krásný – třebaže nikoliv zcela vyrovnaný výkon. Je však těžké jmenovat herečku, která by tuto obtížnou roli sehrála lépe. John Mylong má nejsilnější místa své herecké interpretace ve scénách čisté, bezstarostné lásky, v citovém zhroucení, když se doví, kdo vlastně je jeho snoubenka a potom v konečných obrazech pozdního odpuštění, kdy mu Tonka umírá v náručí. Vera Baranovskaja je dobrá, starostlivá, milující venkovská maminka. Skvělý herecký výkon podává Josef Rovenský ve svém vrahovi Prokůpkovi a Theodor Pištěk, jako filozofující, podroušený občan. Toto sólo sice nezapadá zvlášť harmonicky do koncepce díla – ale to je otázka režisérova. Herecky – a sice nejen mimicky, ale i po stránce slovní reprodukce je tato epizoda jednou z nejpropracovanějších figur filmu. Höschova fotografie má vysokou technickou i obrazově výtvarnou úroveň, jež svědčí nejen o jeho kvalitách, ale i o dobrých hodnotách našich ateliérů. Hudebně těží Tonka Šibenice mnoho ze známých národních a populárních písní. Tento hudební doprovod většinou dobře podmalovává děj, ale na několika místech trochu ruší. České dialogy i zpěvní pasáže jsou reprodukovány celkem lépe, než jsme zvyklí u amerických filmů, ale ukazují zároveň jistou nevýhodu slovanských jazyků s měkkými souhláskami (š, č, ň, aj.) pro zvukový film, v němž znějí trochu šišlavě. Hašlerův filmem zachycený proslov mohl být kratší a věcnější. Tonkou Šibenicí prospěl Karel Anton velice domácí filmové produkci. Nejen proto, že jí uvedl prvý český zvukový a mluvený film, ale především tím, že vytvořil krásné stínové drama nesporných uměleckých hodnot.

SMRŽ, Karel. Tonka Šibenice. Studio. 1930 – 1931, roč. 2, č. 2, s. 55 – 56. [upraveno]