Tichý Don

Čtyřdílný román jsem   četl jako kluk v   šedesátkách, to jsem hltal   všechno, co měli rodiče v   knihovně. Televizní přepis   mě příliš nenadchnul, to   už výše stavím filmovou   verzi Sergeje Gerasimova, i   když sovětský film zrovna   nemiluji. Tento film uváděli   za mého mládí v televizi   každý druhý rok.   Mezinárodní koprodukce filmu   spíše ublížila, a to   nemyslím všechny ty   problémy, které tak   výstižně a dopodrobna   popsala green-tea.

Tuto Bondarčukovu verzi   Tichého Donu jsem   neviděla,ale četla jsem o   jejím zajímavém osudu -   myšlenkou natočit adaptaci   tohoto Šolochova díla se S.   Bondarčuk zabýval už   dlouho,od natáčení Vojny a   míru. Nicméně z různých   příčin k realizaci dlouho   nedošlo a teprve roku 1986   Bondarčuk vyhlašuje konkurs   na obsazení rolí. Jenže tou   dobou už měla sovětská   kinematografie veliké   finanční problémy a na tak   drahý projekt nebyly   prostředky. Roku 1990 se tedy   Bondarčuk spojuje s italskou   filmovou společností a   podepisuje s ní smlouvu.   Jednou z jejích podmínek   je,že hlavní role budou   obsazeny zahraničními herci   a že film bude v   angličtině. To při   natáčení působí nemalé   problémy, neboť většina   herců jsou Rusové a   Ukrajinci, ale i to se   zvládne. Horší je,že   těsně před dokončením   díla ( r. 1992)společnost   zbankrotuje a film zabaví   věřitelská banka. Roku 1994   Sergej Bondarčuk   umírá,aniž by své dílo   spatřil. Od té doby   probíhají soudní jednání   a teprve roku 2005 jsou   materiály odkoupeny a   dopraveny zpátky do Ruska.   Realizace se pak ujímá   Bondarčukův syn   Fjodor,dotáčí ještě   několik scén a provádí   drobné úpravy. Opožděná   premiéra se pak koná 6. 11.   2006 se na 1. kanále ruské   televize.