Tatínkova sláva

Vypravěčem francouzského filmu je Marcel, syn učitele, který vzpomíná na své dětství a první prázdniny strávené v pronajaté vilce v kopcích za městem. Tráví je tu nejen Marcel se svými rodiči a sourozenci, ale také strýc Jules s tetou Rózou a jejich miminkem. Marcel je okouzlen přírodou, chytá motýly, setká se s místním pytlákem Motýlovým Edmondem, prožije nejedno dobrodružství s klukem Lilim a postará se o tatínkovu slávu během jednoho lovu na koroptve.

Po velkém úspěchu filmů Clauda Berriho Jean de Florette a Manon vládkyně pramenů (oba 1986), natočených podle knihy Marcela Pagnola Voda z pahorků se k dílu slavného francouzského spisovatele a filmaře obrátil i režisér Yves Robert. V roce 1990 realizoval dva snímky, opírající se o Pagnolovy vzpomínky, které u nás vyšly~ pod názvem Jak voní tymián (Odeon 1975). Se stejným štábem a hereckým obsazením vznikly tituly Tatínkova sláva a Maminčin zámek. - V prvním díle je zachyceno Pagnolovo dětství a jeho první prázdniny, strávené ve vilce v provensálských kopcích. Jedenáctiletý chlapec objevuje krásu drsné krajiny, jež ho poznamená na celý život. Uprostřed rodinného kruhu a ve společnosti nového kamaráda Liliho z Bellons, prožívá nádherné dny, plné dobrodružství a pohody. - Tvůrci. se soustředili na věrný přepis textu bez aspirací na osobitý filmový výraz. Vznikla tak velmi akademická adaptace, spoléhající se na krásu Provence a na citový náboj obsažený v autobiografickém vyprávění.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Idylické dětství Marcela Pagnola ve francouzské Provence: večeře v rodinném kruhu, chuť svobody při první cigaretě, kterou hlavnímu hrdinovi nabídl jeho nejlepší přítel, i výlet do jihofrancouzského lesa na lov koroptvi společně s otcem a strýcem - to jsou do řeči filmu skvěle přeložené vzpomínky předního francouzského spisovatele.
"Až do smutné puberty není svět dětí světem naším: děti mají dar všudypřítomnosti. Každý den při snídani u rodinného stolu jsem zároveň běhal po kopcích a vyprosťoval z pasti ještě nevychladlého kosa. Ten keř, ten kos, ta past byly pro mě stejně skutečné jako voskované plátno, jako bílá káva, jako portrét pana Falliěra, který se neurčitě usmíval na zdi..."

Stalo se, že na večírku v úzkém kruhu známých vyprávěl spisovatel a scenárista Marcel Pagnol jeden ze svých příběhů. Nebyla to ani veselá historka z divadelního zákulisí, ba ani filmová anekdota, které Pagnol dával občas k lepšímu. Místo toho popisoval který prochází zahradami čtyř zámků, aby si zkrátil cestu do staveni, kde tráví prázdniny. Leč poslední dveře najde tento chlapec zamčené a je svědkem pokoření svého otce...
Spisovatelovým přátelům se Pagnolovo vyprávění natolik líbilo, že jej požádali, s dětství nejprve jako sérii pěti povídek do časopisu Elle a později i knižně. Vznikly půvabné příběhy z Pagnolovy rodné Provence, příběhy o idylických dnech jeho života, o ceně přátelství, o velkoleposti přírody. Vzniklo dílo, které dnes již patří ke klasickému odkazu francouzské literatury.
V minulém roce se o převedení těchto Pagnolových příběhů do filmové podoby pokusil francouzský režisér Yves Robert. Natočil adaptaci prvních dvou dílů Pagnolových vzpomínek Tatínkova sláva (La gloire de mon pére) a Le Cháteau de ma mére (Zámek mé matky).
V prvním díle této dilogie dokázal Yves Robert do značné míry zachytit atmosféru Pagnolova díla. Stejně jako autor literární předlohy i kamera Roberta Alazrakiho obdivuje Garlabana - obrovskou věž z modrých skal, vyprahlé pláně, na nichž rostou trsy levandule a tymiánu, a jasně modrou oblohu, které vévodí horké slunce jižní Francie. Robertova adaptace je vlastně sérií portrétů a příhod, a hlavně díky lehce komicky stylizovaným hereckým výkonům všech dospělých postav - je přesvědčivým pohledem na svět z hlediska dítěte. Jak Philippe Caubére v roli tatínka, tak Didier Pain jako strýc Jules, ba i Nathalie Rousselová (maminka) a Thérése Liotardová (teta Rosa) ztváriíujf své postavy s určitým nadhledem, s nepatrnou humornou nadsázkou, a tím pomáhají dotvořit dojem, že celý příběh je viděn očima dítěte. Dokonce i vedlejší postavy jako pytlák Mond a vychytralý místní blázen Sylvaine mají jakousi auru romantické exotičnosti, nesou v sobě určité rysy pohádkových postav - jsou záhadní a přitom jednoduší zároveň.
Namísto děje je v tomto filmu rozhodující úhel pohledu, místo strhujícího syžetu atmosféra. Yves Robert jako by svým snímkem navazoval na tradice francouzských impresionistů, pro jejichž díla bylo také nejdůležitější přesvědčivé vyjádření prchavých pocitů, pomíjivých dojmů, momentální nálady...
hou Cinema 1991/8/27

Autor/Zdroj: hou/Cinema