Tankový prapor

Rotný Dany Smiřický se potýká s kamarády s tupostí a buzerací důstojnického sboru. Vše začíná ve vojenském výcvikovém prostoru, kde ve chvílích volna sní o své nepřístupné přítelkyni Lizetce. Relativní klid naruší příjezd obávaného majora Borovičky, který nejprve seřve velitele tankového praporu kapitána Matku, po něm ostatní důstojníky a vojáky. Jediný, kdo si vyslouží pochvalu, je Dany, jehož tank je zakopán přesně podle předpisů. V kasárnách je pověřen organizací Fučíkova odznaku. Vojákům se nechce, takže musí zasáhnout kapitán Matka, po jehož domluvě je sice účast hojná, výsledky však žalostné. Na zkouškách důstojníků a jejich manželek Danyho zaujme sympatická Janinka, manželka náčelníka štábu nadporučíka Pinkase. Po zkouškách ji doprovází domů a po romantickém rozhovoru se s ní pomiluje. Během jeho služby v posádkové věznici dojde k potížím, když dorazí na kontrolu major Borovička, který v jedné z cel přistihne podporučíka Malinu, jak souloží s uvězněnou četařkou Babinčákovou. Na potrestání však není čas, protože prapor se chystá na příjezd sovětského poradce, plukovníka Nikitičenka. Praktická ukázka připravenosti praporu skončí pohromou. Přes všechny svízele, průšvihy a velitelskou buzeraci se blíží odchod do civilu, což je příležitost uspořádat večírek na rozloučenou.

Zdroj: Nova

Hořká komedie podle románu Josefa Škvoreckého zachycuje atmosféru v Československé lidově demokratické armádě za hluboké totality v padesátých letech minulého století. Filmem nás provází hlavní hrdina rotný Dany Smiřický (Lukáš Vaculík), který vzpomíná na nelehká léta strávená v základní vojenské službě. Dějem se táhnou dvě základní linie. Ta první zachycuje milostná story Danyho s Lizetkou a posléze s Janinkou Pinkasovou. Ta druhá ukazuje absurditu doby, vykreslenou mnoha neuvěřitelnými příhodami a hlavně postavičkami, které ji dotvářejí. Ve filmu zejména excelují Roman Skamene ("malinkatej ďábel" Major Borovička) a Miroslav Donutil ("šišlající" nadporučík Růžička). Film skvěle paroduje minulý režimu a jeho brannou moc, lze jej rozhodně doporučit. Filmů s podobnou tématikou vzniklo v devadesátých letech více, velice zdařilí jsou také Černí Baroni Miroslava Švandrlíka.

Hlavním hrdinou přepisu slavných povídek Josefa Škvoreckého je rotný Danny Smiřický (nesoucí biografické rysy autora), který spolu se svými spolubojovníky prožívá základní vojenskou službu v nelehkých letech 1953-54, Budeme svědky toho, jak Danny po česku a s přehledem vzdoruje tuposti permanentně buzerujících komunistických oficírů, přičemž myslí jen na civil, ženské a pití, s "nadšením" se účastní ostrých střeleb, zkoušek na Fučíkův odznak a dalších radovánek v Čepičkově armádě. Film Víta Olmera podle scénáře, na kterém spolupracoval s Radkem Johnem, vstoupil do dějin české kinematografie jako první soukromě natočený celovečerní hraný film od znárodňovacího dekretu z r. 1945 a také jako první český film s publicitou západního stylu.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora


Danny Smiřický, hrdina románu Josefa Škvoreckého, se poprvé objevuje na plátně ve filmovém přepisu „Tankového praporu". Film zachycuje v komediální poloze zážitky vysokoškoláka Dannyho při výkonu základní vojenské služby v padesátých letech. Setkává se jak s tupostí rychlokvašených důstojníků, tak s chytrostí obyčejných vojáků, kteří se, s humorem jim vlastním, brání vojenské absurditě.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora

Komedie Tankový prapor vstoupí do dějin československé kinematografie jako první soukromě natočený celovečerní hraný film od znárodňovacího dekretu z roku 1945, a také jako první český film s publicitou západního střihu. Produkovala jej firma Bonton ve spojení s několika sponzory. Dílko scenáristy Radka Johna a režiséra Víta Olmera je adaptací slavné knihy Josefa Škvoreckého. Hlavním hrdinou vesměs humorně laděných epizod z vojenského života v roce 1953 je rotný Danny Smiřický (nesoucí biografické rysy svého autora). Mladý muž a jeho "spolubojovníci" prožívají vojnu skutečně "po česku". S přehledem vzdorují tuposti permanentně buzerujících komunistických lampasáků, přičemž myslí jen na civil, na ženy a také na pití. Danny stále vzpomíná na nepřístupnou Lizetku a prožije přitom milostnou romanci s důstojnickou paničkou, Janinkou Pinkasovou. - Tvůrci se poměrně věrně drží předlohy, jednoznačně však akcentují situace, o nichž nepochybují, že budou diváky vřele přijati. Zůstávají tak na povrchu, i když tu a tam v ději probleskne dusivá atmosféra padesátých let. Situační komika má často vulgární charakter a je značně prvoplánová. Do výsledné podoby se zřejmě promítl spěch, s nímž by1 film realizován. - Několik měsíců po premiéře (ta byla 29. května 1991 v pražském Paláci ku1tury) se dá říci, že Tankový prapor bude jedním z divácky nejúspěšnějších českých titulů.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Je to epos Draka pomsty o tisíci hlavách, z nichž každá je jednou ze všech mastí mazaná, s jediným společným cílem. Zahubit strašidlo
armádního nesmyslu, zamotat mu hlavu do rubáše „politického školení".
JiiK Voskovec

Málokterý knižní titul byl českými čtenáři tak očekáván jako Tankový prapor Josefa Škvoreckého, pokračování životních osudů Dannyho Smiřického ze Zbabělců. Kniha vyšla poprvé v roce 1971 v nakladatelství 68 Publishers v Kanadě, tehdy se k nám ovšem dostalo doslova jen pár kousků. Statisíce výtisků, které zaplavily knižní trh v loňském roce, doslova zmizely před očima. Nejlepší předpoklad pro filmovou verzi.
Příležitosti se chopila firma Bonton a natočila film jako první československou nezávislou produkci. Čin jistě odvážný, už proto, že se rozhodně nejedná o komorní příběh z jednoho ateliéru, ale o značně nákladný, výpravný projekt.
Černá komedie o zupácích padesátých let je našim čtenářům bezpochyby dobře známá a lze si tedy dosti přesně představit, o co v příběhu vlastně půjde. Josef Škvorecký ostatně sám provedl supervizi scénáře a zvolil si z několika nabízených verzí tu, která nejvíce odpovídala jeho představám o filmové podobě. Bonton vybíral všechny členy štábu i herce na základě konkursu. A nevybral špatně - scenárista Radek John, režisér Vít Olmer i kameraman Jan Malíř mají za sebou řadu umělecky i divácky úspěšných snímků. Natáčení probíhalo ve velmi profesionálních podmínkách a po třech měsících je film sestříhán a v laboratořích se vyrábějí kopie.
V době uzávěrky tohoto čísla Cinemy hotový film bohužel ještě nikdo neviděl. Múžeme se tedy jen těšit a doufat, že přinese divákúm přinejmenším stejné potěšení jako jeho knižní předloha.
r Cinema 1991/1/23

Autor/Zdroj: r/Cinema