Tam na konečné

POZOR, SPOILER

Opilý muž se potácí ulicí. Pak jede vozem elektrických drah na konečnou na Pankrác. Zde se dobývá do nájemního domu. Chce vidět svou dceru Haničku, ale není mu to její babičkou, paní Malou, umožněno. Opilec je pan Pešta.

Za ním ven vyjde další obyvatelka domu, a to mladá Olina. Když si s ním promluví, jde do obchodu. Zde jsou další známí - prodavačka Volfová a pan Brzobohatý, který pracuje v tiskárně novin. Olina sestra se vdává do Indie. Olina tedy sundává její jmenovku ze dveří, u čehož ji zastihne její sousedka, zdravotní sestra Maruna.

Do domu se stěhuje mladý muž, magistr farmacie Martinec. A protože novou domácí nesehnal a spěchá, nechá si kufry u Oliny. Když si pro ně později přijde, padnou si oba mladí do oka.

Uběhne nějaký čas a ti dva jsou stále spolu. On se k ní chová jako ke služebné. Když mu Olina oznámí, že čekají dítě, netváří se potěšeně. Paní Malou trefí šlak, a nikdo neví, co s malou Haničkou. Zatím si ji bere Olina, která stále odolává návrhům pana Martince, který ji nenápadně tlačí k potratu. Stále odmítá a farmaceut zuří. Nakonec ve vzteku slíbí Olině svatbu. Ne, že by ji měl rád, ale že si hraje na čestného.

Otec Pešta si přichází pro dceru. Paní, u které je, nejeví moc ochoty mu ji dát, ale nic proti tomu nemůže dělat. Otec je otec. Ten vezme Hanku do bufetu, kde se má najíst. Nakonec se ocitají v kostele, kde lehce přiopilý tatík usne a Hanička mizí v nedohlednu.

Olinka neví kudy kam, a tak zajde za sousedkou Marunou, aby jí svěřila své tajemství. Jenže ta nemá čas, neb u ní mešká muž v uniformě. Olince se nabídne soused Brzobohatý. Zrovna na Vánoce jí učinil nabídku.

Na Silvestra je Olina u sousedky, a jsou jen samy a jsou spokojené. Pešta opět vychází z hospody, a už se mu nechce hledat svou dcerku, aby jí předal dárek. Ten dá nakonec úplně cizí holce.

Dům na konečné si dál žije svým životem.

Konečná tramvaje je místo, na kterém svět končí nebo začíná, záleží na úhlu pohledu a směru jízdy. Stojí tam obyčejný dům, v němž žijí obyčejní lidé. Stanou se z nich hlavní hrdinové filmu, a na několik desítek minut tak mohou být alespoň trochu výjimeční. Sledujeme, jak odcházejí ze svých bytů, vracejí se do nich, míjejí se na schodech, jsou na sebe milí nebo se urážejí. Jejich životy se protínají nebo spojují stejně jako tramvajové koleje. Hlavní postavou je dívka, která se teprve učí žít. Mládí, to jsou pro ni rychlé a úžasné změny. Na jaře lidi pozoruje dalekohledem a je nadšená ze zdánlivých malicherností. V létě má již vážný vztah a musí se rozhodnout o své budoucnosti. Na podzim a v zimě si čím dál tím více uvědomuje, že se všechno neodehrává jen podle jejích představ. Kým bude a co bude dělat, až přijde další jaro?

Piotr Mirski, Kino na hranici 2015

Na konečné tramvaje v domě Na Smyčce prožívají nájemníci své obyčejné životy. Studentka Olina se sblíží s Martincem, novým podnájemníkem bezdětných manželů Kovandových. Stará paní Malá pečuje po smrti své dcery o malou Haničku, neboť otec dívky je opilec a není schopen se o dítě postarat. Maruna, jejíž manžel je právě ve vězení, je uzavřená a o přátelství moc nestojí. Olina je s Martincem šťastná až do doby, kdy otěhotní. Ukáže se, že Martinec je povrchní člověk, Olinu přesvědčuje o nutnosti potratu. Ta se však v poslední chvíli vzpamatuje a rozhodne se pro osud svobodné matky. Martinec se odstěhuje. Paní Malá náhle zemře, Haničku si k sobě rádi vezmou Kovandovi. Musí ji nakrátko vydat jejímu otci Peštovi. Ale když se mu ztratí, vrátí se Hanička ke Kovandovům. Na Silvestra si obyvatelé přejí všechno nejlepší, Olina tráví večer s opuštěnou Marunou. Kolem půlnoci veze Pešta Haničce dávno slíbenou panenku. Zastávka je však posunuta a Pešta se vrací tramvají zpátky. Zamrzlým oknem se dívá na dům Na Smyčce, kde žijí lidé se svými radostmi a smutky.

Zdroj: NFA

V tomto filmu debutoval jako scenárista Ludvík Aškenazy, prozaik se smyslem pro detail a pointu, který dokáže vtěsnat lidský osud, touhy, drama do několika řádků.
Na výsledném tvaru díla se odráží i změna, jíž procházela literatura. V dubnu 1956, během příprav scénáře s původním názvem Tichá ulice (ale i Blízko nebe), vytyčila v časopise Květen skupina básníků své směřování heslem „poezie všedního dne". Chtěli pochopit a naznačit smysl a podstatu každodenního života, ukázat, kolik dobrodružství, snů, touhy, chuti, vůně a dramat je v životě, který se děje okolo nás (Jiří Šotola).
Kadár s Klosem dokázali transformovat Aškenazyho melancholicko-poetické vyprávění, kde jsou sny stejně důležité jako fakta, do epicko-dramatické struktury. Podařilo se jim to i díky tomu, že postavy nepoznáváme jen ve fragmentech, ale v rozhodujících okamžicích života, kdy o něco usilují, kdy jsou nuceny reagovat a jednat. V postavách zůstává Aškenazyho smysl pro zobrazení smutku a samoty. Tam na konečné se rozprostírá mezi obrazy dětských draků, zamotaných v elektrickém vedení, a situacemi, v nichž bezradní dospělí hledají ztracené děvčátko. Styl filmu určuje mozaika mnoha drobných lyrických dramat.
Kostrou filmu jsou osudy postav. Najzajímavější z nich je Pešta (Martin Růžek), jenž ztvárňuje muže mimo systém. Navíc Pešta i přes svou asociálnost a tchynina obvinění ze spoluviny na smrti manželky a zanedbávání dcery vyvolává v divákovi lítost, nikoli odpor. Předčasně zestárlý muž bez domova, osamělý, oplývající špatným svědomím, který vidí v alkoholu jediné východisko z osobní krize.
Vytváření postav prohloubila i citlivá práce s hloubkou ostrosti a se zvukem. Natolik důsledné a promyšlené využívání vícero plánů je v českém filmu přelomové.
Václav Macek, 36. LFŠ 2010

Rok života obyvatel jednoho předměstského činžáku na konečné zastávce tramvajové linky. Bezdětní manželé se pečlivě a nezištně starají o dítě alkoholika. Nešťastně zamilovaná studentka se rozhodne být svobodnou matkou.
Neorealistická inspirace silně ovlivnila výslednou podobu příběhu všedního dne.Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu