Symfonie života

"Symfonie života" byl odvážným, hledajícím i nalézajícím pokusem nově i básnivě působící formou obrazové i hudební čtyřvětné symfonické skladby nejen zobrazit pohnutý životní román neznámého hudebního génia, ale i vyjádřit ono tvůrčí niterné napětí, z jehož až bolestného vzruchu rodí se nepomíjivé umělecké dílo - v tomto případě hudební symfonická skladba.

Ztracen a nepoznán kdesi v koutě sálu zestárlý bývalý venkovský kantor Štěpán Melchior, tragický hrdina příběhu, naslouchá své vlastní symfonické skladbě, při jejichž tónech znovu prožívá celý svůj životní román, své zbloudění za přeludem domnělého nového štěstí po boku zářivé mladé, koketní i nestálé maďarské šlechtičny, pro niž opouští láskyplnou a oddanou ženu, ustupující až příliš povolně umělci v něm s cesty, a své děti.

Jen aby sotva získal prodlužené rodině mladé dívky zpět její panské sídlo, prohlédl a byl již o svatebním veselí svědkem triumfu svého soka, kterého v návalu žárlivosti i slepého hněvu zabíjí a tak se odsuzuje ke ztrátě dvaceti drahocenných let života v žalářní kobce.

Vyprávět zde podrobný děj by bylo zbytečné, zvláště, když toto zajímavé filmové dílo Tobisu nijak zvlášť neklade důraz na dějovou logiku a pravděpodobnost, ale ponechává vzpomínce všechna její práva polosnového a místy až téměř neskutečného vyznívání a přechodu jedné věty do druhé. Přitom tu hudební složka skladatele Norberta Schulze cele představuje místo obvyklého téměř vždy ilustračního pomocného prostředku složku nejen souřadnou, ale leckdy nadřazenou a vskutku funkčně dramatickou.

Přece však i filmové stránce tohoto hodnotného díla zůstali tvůrci "Symfonie života" něco dlužni. Jen ovšem umělec rázu Harryho Baura (v té době již krátce zesnulého), velkého charakterního herce, který dokázal mimicky vyjádřit a gestem a pohybem zosobnit tuto postavu, jejíž charakter určovala vlastně od jiných filmů hudební skladba komponistova.

Masivní, životem hnětená a stigmatizovaná tvář Harryho Baura byla živoucí freskou vášní i pohnutí a niterných bojů stejně jako úsměvné pohody duše. V úloze jeho láskyplné a až příliš chápající ženy se objevila Henny Portenová jakoby nedotčena léty. Jiskřivé a útočné mládí i povrchnost maďarské šlechtičny dobře zosobnila Gisela Uhlenová a jejího sebevědomého ctitele vytvořil Harald Paulsen.

Za mohutností symfonické skladby zůstal někde ve svém účinu i rytmu obraz, jakkoliv byl film zejména v první části obohacen krásnými krajinnými obrazy.