Svěcení jara

Min Tanaka se skupinou Mai-juku je výraznou osobností japonského, ale i světového alternativního divadla a tance, pro kterého se tělo stalo jazykem mysli. Umělecký dokument Svěcení jara se natáčel na Tanakově farmě v japonské vesnici Hokušu. Právě sem totiž přijíždějí mladí lidé z různých zemí, aby se tu zúčastnili Tanakovy tvůrčí dílny a naučili se odpoutat od racionality vědomí a pracovat s tělem v prostoru a čase. Někteří frekventanti letního workshopu u Tanaky zůstávají několik let nebo se k němu opakovaně vracejí a zůstat zde je otázkou svobodné vůle a odvahy každého z nich. Svátek Svěcení jara se slavil ještě dávno před vznikem samotného zemědělství a v rozdílných částech světa měl svou osobitou formu. Min Tanaka se ve svém představení pomocí tance butó ptá sám sebe, co pro dnešního člověka znamená svěcení, co znamená jaro a co znamená svěcení jara... Středometrážní barevný umělecký dokument Svěcení jara, který byl vyroben s přispěním Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, získal na loňském 6. MF dokumentárních filmů v Jihlavě Cenu diváků.
38. MFF Karlovy Vary

Dokument, který po několik posledních let zpracovávala osobitá dokumentaristka Jana Ševčíková, zachycuje portrét japonského tanečníka a choreografa Mina Tanaky mezi dvěma premiérami Svěcení jara. Jedna se konala v pražském Národním divadle a druhá pod širým nebem na jeho horské farmě v japonském Hakušu.
*****
„Aby byla mysl tvůrčí, musí se navrátit ke svým počátkům. Nesmíme prahnout po ničem jiném, než se vrátit do nekonečna vesmíru. Být znovuzrození. Nestačí už jen zrodit se z dělohy. Je nutné vstoupit do paměti, stvořit tak kontakt s mrtvými. Skrze mnoha linií životů spojit se s generacemi ze kterých mrtví pochází. Přisvojit si mrtvé, jejich smrt, jejich životy společně s vlastním životem, abychom byli s každým dechem více živí, s každým okamžikem plnější jak k sobě, tak k ostatním bytostem.“ Dokument, který po několik posledních let snímala a zpracovávala osobitá dokumentaristka Jana Ševčíková, zachycuje portrét japonského tanečníka a choreografa Mina Tanaky mezi dvěma premiérami Svěcení jara. Jedna se konala v pražském Národním divadle a druhá pod širým nebem na jeho horské farmě v japonském Hakušu. Min Tanaka se svou skupinou Mai-Juku je osobností japonského alternativního divadla. „Tanakův tanec Butó vznikl jako taneční výraz na přetechnizovaný svět, odtržený od přírody, zbavený vztahu ke druhému člověku zahlceného informacemi masmédií, obklíčeného zbraněmi hromadného ničení, světa na hranici katastrofy. Vymyká se euroamerickému stylu, umění Butó boří naše představy o estetice tance.“ Butó je tanec, osvobozuje tělo a duši, aby naše podvědomí vycházelo na povrch. Je zrozen ze zvláštní japonské zkušenosti. Hidžikatou (otec Butó) získalo kvalitu ritualizovaného divadla zabraňujícího jakékoli racionalizaci. Divadla, kde mysl požaduje jazyk a tím jazykem se stává tělo.
28. Letní filmová škola

Autor/Zdroj: /Letní filmová škola

Dokumentární svědectví o workshopu japonského tanečníka Mina Tanaky Svěcení jara uvádí režisérka Jana Ševčíková do kin spolu se snímkem Starověrci (FP 1/2003). S dokumentem o zduchovnělé existenci ruské náboženské menšiny v dunajské deltě je spojuje formálně především důraz na prvek zpomalení a "niternou" výpovědní kvalitu esejistické černobílé kamery Jaromíra Kačera (v případě Svěcení jara ovšem rozšířené o barevné scény). Oba filmy však především sdílejí téma hledání rituálu jako prostředku transcendence v moderním světě, kde staré formy duchovní existence ztratily hodnotu. Zatímco starověrci se uchýlili do „prostoru“ zděděného po předcích, kde je rituál dogmatem, účastníci letního workshopu na Tanakově farmě v japonské vesnici Hokušu se při přípravě představení Svěcení jara pokoušejí vytvořit nový rituál. - Významná osobnost světového alternativního divadla a tance, která je dobře známá i v Čechách, považuje tělo za jazyk mysli a (přestože tvrdí, že "nemá co učit") učí své žáky ze všech koutů světa odpoutat se od racionality vědomí a pracovat s tělem v prostoru a čase. Tanec se stává výsledkem života, sdíleného v komuně v těsném svazku s okolní přírodou, a spojením mimořádně náročné fyzické přípravy a kontemplace, jež svou kvalitou a niterností odpovídá náboženskému vytržení. - Ve filmu hovoří především Tanakovi žáci, on sám se projevuje jako součást a zároveň nejdůležitější hybatel tvůrčího prostředí, které vytvořil. - Film Starověrci zobrazuje duchovní prostor uzavřený do sebe a sdílený jen členy malé náboženské komunity jako "nezasloužené" dědictví. Tanakovi žáci však konstituují obdobný prostor zcela vědomě, cestou svobodné volby a s cílem zahrnout do něj i ostatní, tedy kolegy nebo diváky. - Důraz na askezi (u starověrců vynucenou, u Tanakových žáků dobrovolnou) upozorňuje na schopnost člověka prohlubovat daný minimální životní prostor a přesáhnout vlastní omezenou existenci. Výklad dokumentárních esejů Jany Ševčíkové a jejich souvislostí je ovšem úkolem pro každého jednotlivého diváka. – V závěru snímku autorka děkuje Ondřeji Hrabovi, Divadlu Archa a Pavlu Dvořákovi a jeho Studiu Virtual za finanční podporu.
-ap- Filmový přehled 2003/1

Autor/Zdroj: -ap-/Filmový přehled