Stín létajícího ptáčka

POZOR SPOILER

Na louce se spolu milují dva mladí lidé - Štěpán Sochor a dívka Jana. Vojta Sochor, jeho otec dělá dozorčího stavební komise a jeho žena Jiřina je pokladní. Večer jsou spolu, když zazvoní telefon. Jejich syn měl nehodu na motorce. Nepřežil ji, dívka ano. Vojta jde za ní do nemocnice. Ona mu dá film, který nafotila ještě před havárií. Po propuštění z nemocnice přichází Jana k nim domů. Dostane fotky, které Vojtěch své ženě neukázal. Nechtěl ji rozrušit. Sochorovi ji přijmou vlídně a Jiřina ji chce nechat u nich. Alespoň než jí sundají sádru. A Jana to jen vítá. Potuluje se po okolí, seznámí se s místní servírkou a mládeží. A jednou jede Vojta kolem místa tragédie a zjistí, že mu Jana lhala. Tedy v tom, že mu tvrdila, že zrovna jeli domů, aby ji mohl představit. Pak se koná svatba. Žení se tajemník OV KSČ Karel Benda. Je to známý. Na ní Jana ukáže, že jako servírka umí. Potom jí sádru sundají. A ona by ráda zůstala ve městě. Jenže Sochorovi zde zůstat nechtějí, mají v plánu dům prodat. Jana je smířena se svým odchodem, když jí Jiřina nabídne, aby u nich zůstala nastálo. Jako jejich dcera. Jenže ta lhala ještě v něčem a jako prvnímu se s tím svěří Vojtovi. Nyní mají oba velké dilema.

Jediný syn manželů Sochorových zahynul při automobilové havárii na motocyklu. Zraněnou dívku Janu, která jela s ním a kterou ošetřují v místní nemocnici, rodiče vůbec neznají. Vojtěch Sochor, vzorný pracovník a funkcionář, není ochoten smířit se s dívčinou povrchností a ledabylým zájmem o hodnoty, ve které sám pevně věří. Jana nakonec začne chápat, že jí prožité události změnily.
Schematická a chladně realizovaná moralita.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu

V novém českém barevném filmu tvůrčí dvojice Jaroslav Balík – Jan Otčenášek, nazvaném poeticky, ale jak potom z filmu vyplyne naprosto věcně STÍN LÉTAJÍCÍHO PTÁČKA, jsme svědky zrodu současného uměleckého díla promlouvajícího silně k současnému divákovi o současných věcech i myšlenkách, filmu nejenom v současnosti odehraném, nýbrž tuto naši současnost opravdu zobrazujícího. Spisovatel Jan Otčenášek a režisér Jaroslav Balík nepracovali spolu poprvé. Z jejich souznící tvorby vznikl před časem rovněž znamenitý film Milenci v roce jedna a například televizní inscenace Romeo a Julie na konci listopadu. Rukopis obou těchto tvůrců vyznačuje nenápadnost, přitom však hloubka pohledu. Na první dojem to vypadá jako glosování všední události, ale není to nikdy jen popis, jejich pohled zabíhá pod povrchní vrstvu a odhaluje postavy a především jejich vzájemné vztahy plasticky, zřetelně a tak, že přestáváme být jen náhodnými a nezúčastněnými diváky a stáváme se brzy spoluhráči. I v tomto filmu, kde jde o věci tak jemné, že je opravdu lze přirovnat k chytání stínu létajícího ptáčka. Předivo lidských vztahů je jemné, přejemné. Stačí málo, zašmodrchá se, stačí víc, potrhá se. Proto k němu lze přistupovat jen s čistým srdcem a dobrou vůlí. To všechno tvůrci filmu dokázali. Proto potom jejich dílo přesvědčuje, získává, strhává.

Ve filmu jde o zvláštní situaci, která se vyvine po tragické náhodě tak, že mladá servírka Jana, dítě Prahy a svého zaměstnání, vstoupí do rodiny zasloužilého funkcionáře a veřejného činitele a jeho ženy, manželů Sochorových. Nebudeme prozrazovat jak, nebudeme říkat proč, to se dozvíte v kině. Ale všechno se začíná teprve tím, že se navzájem srazí dvojí životní pocit, dvojí moudrost (nebo v případě Janině spíše nedostatek moudrosti), dvojí životní zkušenost i nezkušenost. Zatímco matka mnohem citověji srdcem vycítí blízkost vztahů k dívce, která může být její dcerou, neptá se dál a jde přímo za ní s odkrytým hledím, s upřímností, která odzbrojuje a sbližuje, otec nemůže překonat zábrany vlastního rozumového uvažování. Tak dojde ke konfrontaci dvou generací: té, která bojovala za to, co dnes máme, která pomáhala dnešek vytvořit, a té, která se do něho už narodila a již nelze vyčítat, že nebyla při tom, když se vedl boj zrodu. Film se dokázal podívat na celý případ, na celou tuto konfrontaci bez toho, že by zaujal zaujaté stanovisko jen jedné strany. Režisér Balík o tom sám řekl: „Z ideového hlediska není náš film postaven na vztahu Jany k manželům Sochorovým, ale na vztahu všech hlavních postav k bouřlivě se rozvíjející společnosti, ve které žijí.“ Ano, a to právě umožnilo nestavět se zaujatě jen na tu či onu stranu. Proto v této konfrontaci, při které se přistihneme, že jako diváci sami tu souhlasíme, tu se přeme a dokonce v duchu hádáme, proto tedy v této konfrontaci tak jako v životě má někdy pravdu zkušený muž, někdy však i zcela nezkušená a místy až trochu drzá dívka.

Velikost filmu spočívá v tom, že se mu daří dokázat, jak taková konfrontace generační, zakotvená pevně v socialistické morálce, neznamená a ani nemůže znamenat nějaký generační boj, nýbrž nakonec vzájemné obohacování. Jana je chvílemi až trochu mladicky fanfarónská, ale on otec Sochor zase někdy trošku mentoruje. Film neuhýbá ani jednomu a ani před jedním. Protože však jde o lidi žijící v této socialistické skutečnosti, dochází mezi nimi – a nemůže mezi nimi nedojít – k vzájemnému pochopení. Ke konci není sice všechno beze zbytku vyřešeno, ale hrdinové našli k sobě cestu. A poctivou, bez frází, bez kompromisů, které by všechno narušovaly. Ve filmu zaznívá i ostrá polemická nota vůči současným konzumentským maloměšťákům (Janina přítelkyně servírka) a někde zase se tvůrci přece jen trošku ulili (druhá dvojice, kde vysoký věkový rozdíl není na překážku dokonce vztahu mnohem užšímu). Je to však ve svém celku film výjimečný. Promlouvá k hlubokému morálnímu problému naší současnosti. Vystihuje, že v socialismu nelze jen žít, že je nutné žít socialisticky.

Provedení odpovídá velikosti ideového záměru tvůrců. Režisér Balík měl zvlášť šťastnou ruku, když pro postavu Jany našel debutantku Evu Píchovou, která se rázem zapsala neodmyslitelně do naší kinematografie. Petr Haničinec v roli Sochora přesvědčuje každým gestem, každým zapovězeným slůvkem, každou i nevyřčenou námitkou. Je to zralý výkon skutečného svérázně filmového umění. Věra Galatíková jako Sochorová nemá hluchého místa, je z jednoho kusu, její postava má zcela vyhraněnou psychologii, reaguje naprosto logicky podle ní. Mateřská touha na jedné straně, společenská odpovědnost na druhé, to vyznačuje manžele Sochorovy. A Janina na jedné straně drzá otevřenost, současně však skrývaná citlivost a schopnost pochopit i docenit, to všechno jsou roviny, v nichž se celý příběh rozvíjí. Kameraman Jiří Macháně neměl tak snadnou práci, jak se může zdát. Navíc barva tu mohla při menší citlivosti i rušit. Všechno je však obrazově laděno tak, že to odpovídá záměru filmu, že to posiluje a obohacuje náš pohled do nitra jeho hrdinů. Také vzpomínkové scény zobrazením rozkvetlé louky mají silný emotivní náboj. Tomu pomáhá jako už mnohokrát v Balíkových filmech i tentokrát také hudba Karla Mareše. Možná si jí jako diváci ani zvlášť nevšimneme, to však je dobře, protože se nevyřazuje z díla nebo dokonce nad ně. Právě však pomáhá dotvořit celou onu napjatou atmosféru, v níž se odehrává myšlenková konfrontace, velmi důležitá pro naše dnešní uvažování. V dramaturgické skupině Vladimíra Kaliny se podařilo vytvořit opravdu hluboký film. Film, který promlouvá silně ke každému citlivému divákovi, který nadhazuje mnoho k dalším úvahám a promýšlení. Film, který lze bez váhání a s radostí označit jako důstojné dílo socialistické, současné naší kinematografie.

KLIMENT, Jan. Stín létajícího ptáčka. Radostný úspěch československé tvorby. Rudé právo. 1977, roč. 58, č. 242 [13. října], s. 5. [upraveno]