Sonáta pro zrzku

Dívka jménem Petra má rezavé vlasy a hodně zájmů, které se od sebe velmi liší. Hraje na klavír, je vedoucí v oddílu Svišťat a má dokonce i jeden mezi dívkami velice nezvyklý koníček - hraje s klukama fotbal. Je totiž fotbalovou brankářkou. Do Petřiny třídy posléze přichází nový spolužák Pavel a ona se do něj zamiluje...

Zdroj: Film Europe Media Company

POZOR SPOILER!

Dívenka Petra Polášková hraje ráda fotbal. Totiž hraje, chytá v brance. Což se nelíbí jejím spoluvrstevnicím. Petra také cvičí na klavír. A když dostane od matky „zaracha“, lstí se dostane na fotbalový zápas. Největší potíže však nastanou, když do školy nastoupí nový kluk Pavel Daněk. Petra si nemá komu postěžovat, snad jen svému dědečkovi, kterého často navštěvuje. Pak se koná oddílová výprava a s ní spojená soutěž, ve které Pavel zafixluje a Petra to přikryje. Zločin je však odhalen a oni oba musí umývat kotlíky. Večer se spolu sblíží a on ji pozve na školní diskotéku, kam ovšem nepřijde a Petra jej pak vidí s jinou. Následně má konflikt s profesorem, který ji vyučuje hře na klavír. A protože odjíždí na zápas, přichází na další zkoušku pozdě, ale přece. On totiž chystá koncert s ní a Petra potřebuje cvičit. U oddílového vedoucího to zkrachuje na jeho manželce. On však vymyslí vystěhování klavíru ven do altánu a tak cvičí tam. Jenže v den koncertu je opět zápas a jeden z kluku jí slíbí, že odvoz zařídí a to tak, aby Petra koncert stihla. Jenže, sliby - chyby. Petra běží po vlastní ose a sedne si na motorku k nějakému podivínovi. Ten jede kam ona nechce, a proto Petra v plné rychlosti seskočí…

Patnáctiletá Petra má zrzavé vlasy a pihy a také mnoho zájmů a koníčků. S děvčaty moc nekamarádí, raději je brankářkou v klukovském fotbalovém mužstvu. U starého učitele hudby zároveň rozvíjí svůj talent hry na klavír. Těžko se rozhoduje mezi tím, zda cvičit u klavíru nebo na hřišti. Do toho všeho se ještě zamiluje do nového spolužáka Pavla. Petra se připravuje na svůj první koncert. Kluci ji přemluví, aby jim pomohla hrát důležitý fotbalový zápas, že ji na koncert dovezou včas. Všechno skončí úplně jinak – Petra skončí v nemocnici se zlomenou nohou. Kamarádi na ni však nezapomenou a Petra se musí definitivně rozhodnout, zda se bude věnovat klavíru nebo kopané.

Zdroj: ČT

Vít Olmer debutoval v roce 1970 coby režisér milostným snímkem Takže ahoj. Herecký idol šedesátých let v nastoupené kariéře po několika pracích pro televizi pokračoval o deset let později teenagerovským sportovním příběhem Sonáta pro zrzku, inspirovaným knížkou Vojtěcha Vackeho. Příběh patnáctileté Petry je vyprávěním o dívce dvou talentů: jednak je nadějnou klavíristkou, jednak úspěšnou brankářkou školního fotbalového mužstva. Když k tomu připočteme problémy s první láskou k hezkému, ale přelétavému novému spolužáku Pavlovi, má Petra před sebou obtížné rozhodování. Naštěstí je tady dědeček a věrný kamarád Michal, kteří Petře pomohou… Pro hlavní roli si Vít Olmer vybral zkušenou dětskou herečku Stanislavu Coufalovou. Role dědečka v sympatickém rodinném snímku připadla neherci Josefu Lebánkovi.

Zdroj: NFA

Na letošním XXI. festivalu filmů pro děti a mládež v Gottwaldově získal hlavní cenu – Zlatý střevíček – celovečerní film režiséra Víta Olmera nazvaný SONÁTA PRO ZRZKU. Scénář společně napsali Vojtěch Vacke (autor námětu) a režisér a pokusili se jím vyprávět příběh o životních zmatcích, které pronásledují patnáctiletou Petru. Tahle spíš holka než slečna je svými koníčky i chováním podobná víc stejně starým klukům, s nimiž hraje fotbal a mezi nimiž se cítí volněji než mezi „dospěláckými“ spolužačkami. Má problémy s pihovatou tváří a zrzavými vlasy, s prvními nesmělými náznaky lásky, vážením charakterových hodnot a rozhodováním, čemu dát přednost: sportu, táborničení (vede pionýrskou družinu) nebo muzice. Doma samozřejmě chtějí z dcery něco mít (energickou matku hraje výborná Laďka Kozderková), jenže dospělí naštěstí vstupují se svými představami o životě a výchově potomstva do Petřina světa téměř ideálně: s citem, taktem, kamarádstvím a moudrým pochopením. Nejde jenom o zázemí rodinné, ale také o vztah učitele k nadanému žáku (tato linie vůbec patří k velmi působivé části filmu) a vedoucího oddílu k dětem. Je sympatické se na podobnou harmonii dívat, nepůsobí v celku rozhodně vymyšleně (ostatně nezapomínejme, že snímek je určen především dětským divákům, i když myšlenkovou úrovní a zpracováním nebude rozhodně nudit ani jiné věkové kategorie), nicméně v tomto směru si možná tvůrci Sonáty pro zrzku přece jenom svůj nesnadný úkol ukázat nově a současně svízele patnáctileté dívky trochu zjednodušili. Petra totiž má kolem sebe vždy někoho z dospělých, kdo jí naslouchá a chápe (půvabnou etudu vytvořil v roli dědečka lidový vypravěč Lebánek), kdo má pro ni čas, kdo jí v zatrápených váháních a rozhodování pomáhá. Je to samozřejmě dobře, ale z praxe víme, že tu probleskuje přece jenom idyla.

K velkým přednostem snímku patří vedle citlivě uplatněného pedagogického pohledu na věc to, že ani očima dospělého diváka nenacházíme motivační naivity nebo nahrané pseudoproblémy, že zkrátka tomu, co Petra prožívá, uvěříme. A dá se předpokládat, že z druhé strany v ní najdou nešablonovitou hrdinku i ti, jimž je Sonáta pro zrzku určena především – totiž odrůstající diváci dětští.

Před nedávnem vznikl o hrdinech přibližně stejného věku jiný film, barrandovský titul režiséra Karla Smyczka Jen si tak trochu písknout. I když má jinou polohu a sleduje jiný cíl (a je především určen vyloženě dospělým), nabízí se v některých momentech letmé srovnání. Je-li v Sonátě pro zrzku víc pochopitelné stylizace a výchovného akcentu, spojuje oba mladé režiséry vnímavost pohledu a realismus, s jakými se na generaci rychle odrůstající dětské konfekci podívali: že totiž nehledali jen zajímavý popis, ale dokázali vystavět na problémech blížícího se dospívání a zrání charakterů opravdově dramatickou látku.

Vraťme se však k samotné Sonátě pro zrzku. Představitelka Petry Stáňa Coufalová zvládla úskalí své rozsahem nemalé role a obsáhla v postavě spoustu požadavků najednou: subtilní projev, ryze sportovního ducha, tábornický zápal i muzikantské nadání. Vít Olmer vedl herce (či lépe řečeno – většinou neherce) s jistotou a dosáhl značné autenticity, v čemž mu byla oporou i kamera Juraje Fándliho. Pěknou svěží hudbou přispěl k filmu Petr Ulrych.

Sonáta pro zrzku je cenná šíří vztahů a problémů, jež zachycuje a k nimž se vyslovuje. Přemýšlí neustále v rovině kolektiv – jedinec a naopak a dospívá k objevnému obrazu probouzející se harmonické osobnosti.

Na závěr však jednu poznámku. Tento týden byl v distribuci film uváděn (odpoledne) s publicistickým snímkem o norimberském procesu, v němž se na dokumentárních závěrech připomínají mj. zvěrstva nacistických zločinců. Je to otřásající svědectví. Ale tento týdeník je zcela jasně pro dospělé a neměl být mechanicky promítán i při dětských představeních. Tady se tedy zřejmě stala chyba. K Sonátě pro zrzku, vzhledem k publiku, které na ni chodí a s kterým se počítá, tenhle předfilm připojen být určitě neměl.

KAZDA, Lubor. Sonáta pro zrzku: Nový snímek z filmového studia v Gottwaldově. Rudé právo. 1981, roč. 61, č. 197 [21. srpen], s. 5.

Patnáctiletá Petra má výrazné rezavé vlasy a několik protichůdných zájmů: hraje zcela vážně na klavír, vede oddíl Svišťat, zaskakuje jako brankářka v klukovské fotbalové jedenáctce a také je trochu zamilovaná do nového spolužáka Pavla. Průměrné čtení pro dospívající pionýrky se stalo podkladem pro snímek, kterým se Olmer po delším čase vrátil k režírování hraných filmů. Svou práci odvedl na přijatelné úrovni a s vkusem.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu