Smrt v Benátkách

Ačkoliv, přímou… Visconti nikdy své literární předlohy neilustroval, vždy se pokoušel o jejich výraznou interpretaci. A tak se při práci na scénáři nechal ovlivnit jiným Mannovým románem, Doktorem Faustem, aby pak v kolizi s jeho námětem nabídl divákovi mytizující podobenství o sváru mezi krásou a formální dokonalostí na jedné straně a s duchovnem a mravní hloubkou na straně druhé. Ze spisovatele Aschenbacha se ve filmu stává Aschenbach - hudební skladatel. Viscontiho k takové transpozici vedly dvě věci: jednak hledisko praktické - protože skladatel a jeho tvůrčí proces se ve filmu zobrazuje mnohem lépe, jednak zřetelná vnějšková podobnost původní literární postavy s Gustavem Mahlerem, kterou ostatně přiznával i sám Mann (Mahler umírá ve vídeňském sanatoriu ve stejné době, kdy Mann na své novele pracoval).
A tak se v secesních Benátkách objevuje stárnoucí komponista (Dirk Bogarde), aby se zotavil z následků srdečního záchvatu. Namísto uzdravení na něj zde ale čeká všudypřítomná smrt, jejímž symbolickým poslem je ostatně i krásný, androgynní mladík Tadzio, ke kterému vzplane platonickou láskou. Benátky jsou vyobrazeny jako jednoznačný symbol blížící se apokalypsy - město v nebezpečí smrtící epidemie cholery předstírá, že se nic neděje, tak jako celá Evropa počátků dvacátého věku.
Viscontiho film můžeme číst jako fascinující mýtus organicky přesunutý do nové, šílené moderní doby (podobně jako třeba Joyceova Odyssea), podávaný s důrazem na harmonii mezi vizuálním pojetím Pasqualina De Santise s Mahlerovou hudbou, konkrétně jeho slavným Adagiettem z 5. symfonie a čtvrté části 3. symfonie, Misterioso - Co mi vypráví noc. Na jedné pláži se nám potkává Sokrates s Nietzschem a Schoppenhauerem, u klavíru na sebe křičí Mahler a Schönberg a nehraje se o nic menšího než o úplné porozumění základním protikladům, z nichž ten nejtěžší je pro Viscontiho i Manna umění v opozici k životní realitě.

Aleš Říman
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016

Do italských Benátek přijíždí v roce 1911 hudební skladatel Gustav von Aschenbach. V noblesním prostředí hotelu a evropské smetánky se snaží zotavit, komponovat, najít vnitřní klid i odpovědi na velké otázky života a tvorby. Najde krásu - ztělesněnou polským chlapcem Tadziem, ale současně objeví i dosud skryté stránky sebe sama. Platonická vášeň, která ho k mladíkovi přitahuje, stárnoucímu skladateli na klidu nepřidá. Ale ani skutečnost, že mimo uzavřený svět hotelu řádí v Benátkách cholera, nedokáže Aschenbacha od chlapce odpoutat...

Filmová adaptace novely Thomase Manna se odchýlila od předlohy, pokud jde o povolání hlavní postavy. Visconti v Aschenbachovi viděl hudebního skladatele Gustava Mahlera - a použil ve filmu úryvky z jeho 3. a 5. symfonie, spolu s hudbou Lehára, Musorgského a Beethovena. Role hudby je pro tento film nezastupitelná a spolu se scénářem, hereckými výkony a výtvarnou stylizací do doby odeznívající secese se podílí na jedinečném vyznění snímku.

Smrt v Benátkách získala řadu nominací a cen - včetně nominace na Oscara (1972) pro autora kostýmů Piera Tosiho (nominován už za Geparda, spolupracoval s Viscontim i na Soumraku bohů) a Jubilejní ceny pro Luchina Viscontiho na MFF v Cannes 1971.

Luchino Visconti natočil řadu svých filmů podle literárních předloh: po Posedlosti (Cain: Pošťák vždycky zvoní dvakrát) a Natálii (Dostojevskij: Bílé noci) následoval výpravný Gepard (Tomasi di Lampedusa), pak Cizinec (Camus), a konečně Smrt v Benátkách. Tuto sérii uzavřel těsně před svou smrtí dramatem Nevinný (D´Annunzio).

Zdroj: ČT

Hledání krásy v zasvěcení smrti (Ivo Pondělíček)
Z recenze Ivo Pondělíčka: „Každému významnému umělci - a o filmaři to platí dvojnásob kritici tradičně přisuzují mnohé, často si protiřečící charakteristiky, jež mají vystihnout jeho tvůrčí osobitost a styl. Platí to také pro Luchina Viscontiho, režiséra v dějinách filmu spojovaného zprvu s italským neorealismem - Posedlost (1942) a Země se chvěje (1947) - od 50. let však patřícího do pětice italských režisérů vytvářejících bez ohledu na jakékoliv společné -ismy svůj osobitý a výrazně individuální styl (kromě Viscontiho jimi byli Federico Fellini, Michelangelo Antonioni, Francesco Rosi a Pier Paolo Pasolini). Jeden z vrcholů Viscontiho tvorby představuje adaptace slavné novely Thomase Manna nazvané Smrt v Benátkách... ... V roce 1911 přijíždí mezi lázeňské hosty do benátského hotelu stárnoucí hudební skladatel Gustav von Aschenbach (ve vynikajícím podání Dirka Bogarda), aby se tu zotavil z vyčerpání a léčil si duševní rozladu, pociťovanou poslední dobou pro neúspěchy v práci. Hned první den po příjezdu se vnitřní klid váženého Gustava von Aschenbacha kardinálně naruší a nadále je soustavně ničen přítomností krásného mladíka Tadzia (Bj6rn Andresen). I on je hostem v Aschenbachově hotelu, kde přebývá se svou matkou (Silvana Manganová), sestrami a chůvou. V umělci tolik přístupnému vnímání krásy vyvolává krásný chlapec znepokojující a mučivé pocity spojené s fascinací. Z kradmých pohledů na něj si Aschenbach téměř masochisticky způsobuje muka, ne nepodobná - jak se zdá - umělcovým trýznivým úvahám o smyslu krásy i zasvěcení smrti. „Kdo vlastním zrakem spočinul na kráse, již je zasvěcen smrti," praví se v Mannově novele a film tuto romantickou devizu plně přejímá…

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Stejnojmenný Viscontiho přepis novely Thomase Manna Smrt v Benátkách bývá často označován jako příklad kongeniální filmové adaptace literárního díla. Režisér sice změnil profesi hlavního hrdiny Gustava von Aschenbacha ze spisovatele na skladatele a také akcentoval motivy naznačující jeho homofilní sklony k efébskému chlapci Tadziovi, jinak se však pokud možno přidržoval textu. Vycházel přitom z teze, že spisovatel uplatnil v díle autobiografické prvky, ale také inspiraci postavou známého skladatele Gustava Mahlera (jeho III. a V. symfonie tvoří integrální složku Viscontiho opusu). Snímek je ovšem především úvahou na téma krásy a umění, ale také úvahou o úpadku individuality a společnosti… - Scénář filmu vyšel ve Filmu a době č. 10/71.
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2002/2

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled