Smím prosit?

Shohei Sugiyama (Kōji Yakusho) je úspěšný slušně vydělávající muž, s domem na předměstí, oddanou manželkou Masako, (Hideko Hara) a náctiletou dcerou Chikage (Ayano Nakamura). Pracuje jako účetní ve firmě v Tokyu. Přesto, že patří k úspěšným lidem, Sugiyama začíná cítit ve svém životě prázdnotu, ztrátu směru a propadá depresi. Jednoho večera, když se vrací domů tokyjským metrem, zahlédne krásnou ženu tančící v taneční škole. Je to Mai Kishikawa, (Tamiyo Kusakari), známá tanečnice v Západní taneční škole. Sugiyama je jí uchvácen a rozhodne se zapsat do tanečního kurzu, aby ji mohl lépe poznat. Sugiyamův život se okamžitě změní, jakmile začne brát lekce. Spíše než Mai, je jeho učitelem Tamako Tamura (Reiko Kusamura), který se stane jeho významným rádcem. Setká se se svými spolužáky. Tokoichi Hattori (Yu Tokui) tu je, aby okouzlil svoji manželu a Masahiro Tanaka (Hiromasa Taguchi) se zapsal, aby zhubnul. Setká se s dalším instruktorem Toyokem Takahashim (Eriko Watanabe). Zjistí také, že jeden z jeho kolegů z práce Tomio Aoki (Naoto Takenaka) chodí pravidelně do tanečního studia. Aoki, který je v práci neoblíbený pro svůj nekompromisní přístup, je odhalen při svém tajném životě dlouhovlasého (v paruce) tanečníka. Přestože je od Mai vydálen, taneční hodiny v něm probouzí bláznivou lásku k ní. Jeho tajemství tím pádem musí býd střeženo dvojnásobně. Nemusí tajit lekce pouze před svojí ženou, ale také před svými přáteli a kolegy v práci. Navštěvování kurzů Západních tanců je navíc pro tradiční japonskou kultutu nepřijatelné. 

Zdroj: SPI International

Ocenění: nejpopulárnější film roku 1997 v Japonsku, třináct japonských národních cen, Golden Satellite Award 1990, Cena poroty a cena za režii na MFF v Seattlu 1998, NBR Award 1997, BFCA Award, Ceny filmových kritiků Bostonu, Floridy a Texasu
Romantická komedie o deprimovaném úředníkovi, kterého pň každodenní cestě do práce upoutá zádumčivá kráska v okně budovy, kde se pořádají taneční kurzy. Upjatý muž se kvůli vysněnému kontaktu s dívkou Mai, kterou každý den vídal v okně, začne učit tančit a ocitne se v magickém světě odhalování skrytých traumat i zasutých citů. Z upjatého úředníčka, trpícího krizí středního věku a podezíraného nadaný tanečník, s nímž chce nakonec tančit i samotná Mai...
Režisér vlastně vypráví neobyčejně cudný milostný příběh, jehož vyústěním není sexuální vztah, nýbrž porozumění mezi mužem a ženou.
Obdobně jemná pouta jako mezi ústřední dvojicí vznikají zároveň mezi většinou protagonistů…
Kino ART

Autor/Zdroj: /

Úspěšná japonská komedie Smím prosit? se odehrává na tanečním parketu, jenž je vzhledem k japonským zvyklostem "zakázaným" územím. V zemi, kde se podle úvodního komentáře ani manželské páry na veřejnosti nedrží za ruce a kde je jakýkoli tělesný kontakt muže a ženy na veřejnosti do velké míry tabu, je i společenský tanec skandální záleitostí. Režisér Masajuki Suo těž právě z pnutí mezi"viktoriánskými" poměry ve své zemi a přirozenou lidskou potřebou svobodného sebevyjádření. - Ženatý a zabezpečený úředník Šohei Sugijama při pravidelných pozdních návratech z práce zahlédne z vlaku tajemnou smutnou ženu, vyhlížející každý večer z okna soukromé taneční školy. Po několika dnech neodolá a odhodlá se instituci navštívit. Tajemnou kráskou je instruktorka Mai, kvůli ní se Sugijama přihlásí do tanečních kurzů. Jeho pokus o milostné sblížení rychle sele, avšak ve společenském tanci najde citově neuspokojený mu zalíbení. Díky tomu se nakonec stane jediným člověkem, jemu Mai svěří tajemství svého smutku a jemu se podaří změnit její trvalé rozpolčení. - V optice puritánského prostředí získávají i ty nejobyčejnější západní zvyky exotický nádech zakázaného ovoce: např. Sugijama se ke dveřím taneční školy blíí stejně pokoutně, jako kdyby šel poprvé do nevěstince; jeho "zálety", spojené s pozvolnou proměnou osobnosti, pak manželka vnímá stejně jako nevěru. Klasické i latinsko-americké tance představují cizorodý prvek jen navenek: ve skutečnosti tvoří jakýsi spouštěcí mechanismus, v něm Japonci nacházejí sami sebe a pod jeho vlivem se zbavují "autocenzury" svých vlastních osobností. Masajuki Suo vypráví vlastně neobyčejně cudný milostný příběh, jeho vyústěním není sexuální vztah, nýbrž pro nás velmi nezvyklá forma porozumění mezi- mužem a ženou. Obdobně jemná pouta ve filmu vznikají mezi většinou protagonistů (vyrovnaná stárnoucí lektorka Tamako a její žáci, Sugijama a jeho kolega Aoki, žijící dvojí život). Krutou výjimkou je zoufalá neschopnost komunikace mezi- manžely, spojená s neuspokojeností v tradičně pojatém způsobu života. - Původní název snímku kombinuje část anglické fráze "Shall We..." psaný latinkou, s japonským výrazem pro tanec, psaným slabičnou abecedou katakana (v českém přepise "dansu"). Odtud nezvyklý tvar původního názvu.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


Japonsko není jen zemí vycházejícího slunce, technologického náskoku, godzillovských příšer a jakuzy. Japonsko je také zemí, kde se manželé na ulici nedrží za ruce ani kolem ramen a kde se milenci na veřejnosti nelíbají a nevyznávají si lásku. Zemí, kde je společenský tanec neslušný, protože při něm dochází k tělesnému kontaktu muže a ženy. Japonsko je ovšem zároveň plné mužů a žen, kteří si touží spolu zatančit. Alespoň tak to stojí v úvodních titulcích mezinárodně úspěšného filmu Smím prosit?.

Když si unavený čtyřicetiletý úředník Šohei Sugijama postaví dům a když si uvědomí, že jeho život už nebude obnášet nic lepšího než pendlování mezi domovem (kde víceméně jen přespává) a zaměstnáním, propadne chronické depresi, ze které ho dostane teprve existence tajemné krásné ženy. Ta vyhlíží každý večer zadumaně z okna soukromé taneční školy, kolem které Sugijama denně večer v devět hodin projíždí. Muž se jednoho dne rozhodne, překoná ostych a přihlásí se jako frekventant tanečních kurzů, aby byl nablízku neznámé zadumané ženě, taneční instruktorce Mai, ale také aby pozvolna nacházel zálibu v tanci a jako jediná bytost odhalil Maino tajemství.

Vtip tohoto cudného filmu spočívá v kontrastu mezi puritánskými poměry a přirozenou lidskou potřebou vyjádřit své emoce. To, co nám připadá jako naprosto normální či dokonce otravné, stává se zde chutným a šťavnatým zakázaným ovocem: Sugijamova žena si vykládá manželovy pravidelné nevinné zálety jako nevěru, a není to zase tak daleko od pravdy, neboť úředník se plíží ke dveřím taneční školy se stejnými pocity, jako kdyby se odhodlával navštívit veřejný dům.

On to je vlastně opravdu milostný příběh ženatého muže a osamělé profesionální tanečnice. Ale místo milování se tu protagonisté oddávají waltzi, sambě a paso doble. Erotický smysl tance však tvůrci maximálně upozadili - pohyb na parketu tak znamená způsob svobodného projevu. Západní kultura sem přichází jako cizorodý element, ale ve skutečnosti je to právě ona, kdo spouští v lidech jejich instinkty a dává prostor jejich kultivovanému vyjádření.

Podobně jemné pouto jako mezi Šohejem Sugijamou a Mai vzniká vlastně mezi všemi zúčastněnými postavami: stárnoucí instruktorky Tamako se vůbec nedotkne, že jsou frekventanti jejím věkem zklamáni, a rázem se pro ně stane přátelskou autoritou. Další instruktorka, ovdovělá a sympatická Tojoko, si dělá naděje, že ze známosti se Sugijamou se vyvine trvalý vztah. Když se tak nestane, není to rozhodně překážkou jejich přátelství. Trojice "spolužáků", tedy Sugijama, tlustý Masahiro a postarší drobný Tokiči, si vzájemně svěřují docela intimní důvody toho, proč začali chodit do tanečních pro dospělé. Sugijamův kolega, systémový analytik Aoki je zcela jedinečnou tragikomickou figurou, která před Sugijamou odhalí svůj dvojí život a která ho zasvětí do poznání, že tanec je něco neodolatelně přitažlivého...

Vlastně jediný vztah, který tu nefunguje, je vztah mezi těmi nejbližími, totiž mezi Sugijamou a jeho ženou Masako. Zatímco s cizími lidmi hrdina navazuje důvěrná a rozmanitá přátelství, jeho žena si nesměle najímá soukromého detektiva, protože muž není schopen přiznat se jí, co ve svém mizerně krátkém volném čase dělá. Letitá instituce tradiční japonské rodiny v moderních časech (opět) trapně selhává.

Pokud jste milovníky krvavých střetů a zběsilých honiček, není Suova taneční komedie nic pro vás. Pokud oceníte jemný humor, pavučinově křehkou síť zvláštních vztahů mezi lidmi a menzelovsky inteligentní filmařinu, nenechte si tuto japonskou perličku ujít.

Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Cinema