Slepice a kostelník

Citováno z dobové recenze od Stanislava Šteindlera:

Zejména je třeba se vyrovnat s kazimírem, třídním nepřítelem - vesnickým "křupanem", tímto nekulturním, hrubým zástupcem buržoasie v lidově demokratickém světě, tímto zuřivým odpůrcem pokroku. Musíme přesvědčovat i nedůvěřivého, rozkolísaného středního rolníka, že JZD jej nepřipraví o majetek, nýbrž učiní jej spolumajitelem velkého, bohatého družstevního podniku. Naše umění musí posilovat družstevníky v jejich boji za vyšší životní formy, za blahobyt všech. Nuže, jak se vyrovnalo naše umění s těmito závažnými problémy?
Mladí režiséři O. Lipský a J. Strejček natočili za spolupráce kameramana. J. Rotha film "Slepice a kostelník" podle námětu. J. Zrotala.

Ve vesnici na moravském Slovácku žije pokrokový rolník Tonek Pěknica se svou nepokrokovou manželkou Terezou. Tonek by rád vstoupil do družstva, ale konservativní Tereza se brání. Ve vesnici žije i statkář Voznica, který bojuje špinavými prostředky proti vstupu rolníků do družstva, ale není tak hloupý, aby si sám špinil ruce. Proto zneužívá ke svým akcím omezeného a chamtivého kostelníka Kodýtka. Kodýtek pak opět při letákových akcích zneužívá Pěknicova synka Vincka. Nakonec jsou intriky objeveny, pachatelé budou potrestáni a Tereza pozná výhody družstva. Myšlenka JZD vyššího typu vítězi. Film má své klady v krásných obrazech slovácké letni krajiny, v záběrech z lidové dožínkové vesnice a v hudbě Jana Kapra.

Také některé herecké výkony mají dobrou úroveň. Líbil se nám O. Korbelář jako Tonek Pěknica a J. Štěpničková jako Tereza. Přitom si nezapíráme, že takové vzlykáni, jaké slyšíme ve scéně s kuřaty, by spíše slušelo postavě z tzv. společenského dramatu než zdravé rolnické mámě. Naproti tomu V. Burian v roli kostelníka není mazaný nepřítel, nýbrž chudák, který budí spíše naše sympatie a lítost. Také Voznica a jeho syn jsou jen "mazaní" hlupáci používající naivních metod, které jsou snadno objeveny. Ne; tak hloupý a neškodný náš třídní nepřítel není. Proto se také k němu nestavíme se shovívavým úsměvem, který nám jej přibližuje, nýbrž proti nepříteli bojujeme. Zesměšňujeme-li jej, pak používáme ostré bojovné satiry a nikoliv úsměvné hry neškodných figurek.

Zdá se nám, že humor tohoto nového filmu je humorem veselohry starého typu a dále, že pohled na novou vesnici není dost realistický. Naši umělci si musí stále a stále uvědomovat, že bez dobrého, ideově správně postaveného scénáře není možno vytvořit dokonalý film, jaký naše společnost potřebuje.
A tak odcházíme z kina s určitým zklamáním, protože proti dnes už překonanému "Vzbouření na vsi" je "Slepice a kostelník", i se svými klady a úspěchem u obecenstva, v podstatě krokem zpět.