Sladký ničema

Woody Allen se rozhodl natočit film o svém oblíbeném jazzmanovi Emmetu Rayovi. Výsledným produktem je hudební snímek s prvky dokumentu a komedie. Pokud víte, kdo to byl Emmet Ray a znáte jeho jazzovou hudbu, máte vyhráno. Komentář dalších hudebníků a samotného Allena vás zaujme, ovšem pro mnoho mladých lidí to bude už jen nudný dokument, přestože umělcův život byl velmi zajímavý. Emmet hýřil svobodmyslností a dokázal si užívat života se všemi klady i zápory. Když už nic jiného, tak je to alespoň hezká a poučná podívaná do Ameriky třicátých let.

Příběh: Ve filmografii Woodyho Allena naleznete nejrůznější anomálie - stopy po antickém dramatu i černobílé snímky. Na pole mystifikace už jednou zavítal pseudodokumentárním Zeligem. Tentokrát si vysnil postavu vynikajícího kytaristy z třicátých let a předkládá nám kapitoly z jeho fiktivního životopisu. Emmet Ray je prosťáček, a morálně nepříliš hodnotný člověk. Allen nás přesvědčuje, že i takový umělec si zaslouží úctu a obdiv.
Woody Allen vykresluje svého vysněného hrdinu jako postavu
svým způsobem završeníhodnou s mnoha stinnými stránkami, ale zároveň jako znala uvěřitelnou. Zachází v tom tak daleko, že ačkoliv je vám vjednu chvíli předloženo několik verzí jisté epizody podle různých „pamětníků" a jedna je bláznivější než druhá, stejně můžete z kina lehce odejít s pocitem, že pár sladkých vybrnkávaček od Emmeta Raye byste si jistě měli pořídit v nejbližším specializovaném obchodě. Koneckonců blíží se Vánoce.
Emmet Ray, českým názvem výstižně označený za Sladkého ničemu, není, ač vizuálně svému tvůrci nepodobný, mezi Allenovými hrdiny žád- nou zvláštní výjimkou. Požitkářsky se zmítá ve svém volném přístupu
i k ženám („Jsem umělec, nechci se vázat, potřebuji být svobodný. Nepočítej s tím, že to je na dlouho."), cele a trochu dětinsky se upíná na svoji tvorbu („Někteří říkají, že jsem nejlepší na světě, a to dokonce slyšeli hrát Djanga Reinhardta.") a nejsou mu cizí ani neuvěřitelné malichernosti, jako je vysněný koncert, při kterém by své umění předváděl usazen na cirkusově kýčovité kulise měsíce. Kromě toho je to alkoholik, pasák a kleptoman.
Sean Penn v hlavní roli exceluje, přes intelektuální a částečně i fyzické omezení své postavy dokáže být skutečně sympatický a přitažlivý, ať už na smetišti střílí krysy, krade drobné předměty nebo „svádí" němou dívku Hattie obhroublými poznámkami na adresu jejího handicapu. I ta našla vynikající představitelku v Samanthe Morton. Oscarové nominace pro oba jmenované jsou zcela na místě.
O moc horší není ani Uma Thurman, jejíž intelektuálka Blanche je zábavně přemoudřelá, až to bolí.
Kromě propracovaných postav ale Sladký ničema příliš nenabízí. Budete se při něm téměř neustále decentně usmívat, výbuchům smíchu ovšem propadnete zřídka. Humor se ocitá až v druhé řadě za snahou co nejvíce přiblížit a zlidštit Rayovy démonky. Dějově nekompaktní příběh se při tom rozpadá na sérii středně ujetých historek.
Daniel Mise Totalfilm 2000/9/93

Autor/Zdroj: Mise Daniel/Total Film


Woody Allen točí své filmy jako skládanku na pokračování, kterou jako by pouze doplňoval o nové segmenty. Jeho obměňování stále stejných motivů a postupů se může zdát stereotypní, má však i svůj nezaměnitelný půvab. Každá jeho novinka se podobá návštěvě u důvěrných známých, kde sice lze očekávat téma hovoru, kde však předem víme, že se nebudeme nudit.
Allenova obliba jazzové muziky vyzařuje z celé jeho tvorby, poprvé však učinil hrdinou svého příběhu jazzového virtuosa. „Sladký ničema"Emmet Ray je postavou fiktivní - stejně jako chameleon Zelig, který se v jiné autorově mystifikaci zapletl do „velkých dějin". Smyšlený kytarista údajně působící ve 30. letech však v historii žádnou zásadní roli nesehraje. Patří k talentům, které zazáří jako meteor a vzápětí upadnou mimo úzký okruh zasvěcenců do zapomnění. Tenhle rámcový motiv, upozorňující na mimoběžnost kvality a popularity, se v Allenově snímku pouze nenápadně nadhazuje, dotýká se však jednoho z klíčových paradoxů moderní doby.
Hořce anekdotické pásmo se zpočátku tváří jako seriózní dokument:
na kameru vypovídají profesionální i amatérští experti (jednoho si zahrál sám Allen), kteří rekapitulují muzikantův život a umělecký význam. Podobně jako Zelenkův debut Mňága - Happy End lze i tuto dobovou koláž vnímat jako karikaturu snaživých investigativních sond, které košatost osudů neadekvátně zjednodušují. Z mozaiky hořce groteskních epizod v Allenově snímku naopak vyrůstá bytost kuriózně rozháraná. Kytarista kličkuje životem jako megalomanský povaleč, podezřelé individuum z podsvětí, případ pro psychiatra i sympaticky rozevlátý bohém. Figura Emmeta Raye (Sean Penn za ni byl nominován na Oscara) zrcadlí nevyzpytatelné kumštýřské obsese (paranoidní strach z konkurenta) i věčnou allenovskou rozkolísanost ve vztazích k ženám. Archetyp oddané čistoty zosobňuje němá Hattie (ve znamenitém podání Samanthy Mortonové), kterou přelétavý muzikant opustí a po čase se marně domáhá renesance známosti. Ambiciózní Blanche (Uma Thurmanová) patří do autorovy obligátní galerie afektovaných intelektuálek, jež se v podivínech Rayova kalibru zprvu nadšeně zhlížejí a pak jim suverénně zahýbají.
Muzikant, který má problémy s alkoholem, profesionální kázní a občas i se zákonem, se vyžívá v bizarních zálibách. Jeho střelba na krysy, pozorování vlaků i nutkavá kleptomanie připomenou obskurní koníčky hrdinů Zelenkova kaleidoskopu Knoflíkáři. Příbuznost těchto motivů signalizuje, že zájem o absurdní symptomy lidské jedinečnosti (v Knoflíkářích právě o nich nadšeně mluví Kodetův japanolog) „visí ve vzduchu" nad Prahou stejně jako nad Manhattanem.
Fiktivní biografie nedoceněného jazzmana je další variací Allenových historek o kontrastu unikátního talentu se sporným charakterem jeho majitele. Ve srovnání s famózními Výstřely na Broadwayi, které vyprávějí de facto o tomtéž, působí Sladký ničema jen jako roztomilá, leč mírně zvetšelá archíválie. Nechybí však pečlivé aranžmá a obstojná porce nápadů. Laťka Allenovy produkce je nastavena tak vysoko, že
i okrajový titul z jeho dílny znamená v celkovém kontextu nadprůměr. Bonusem je tentokrát Allenova pocta starým filmům (jedna z důležitých sekvencí se odehrává při natáčení v Hollywoodu), a především radost ze spontánního muzicírování.
JAN FOLL Premiere 2000/12/35
V KOSTCE:
Fiktivní životopis jazzmana Emmeta Raye, který se představí nejen jako fenomenální muzikant, ale i pasák lehkých holek, podvodník a střelec na krysy. Během toulek pa kolonádě sbalí s kolegou dvě dívky. Emmetovi připadne ta ošklivější, která se navíc ukáže jako němá. Co však Hattie chybí na výřečnosti, dohání oddaností a toleranci k Emmetovým výstřelkům...

Autor/Zdroj: Foll Jan/Premiere


Sunfilm SPI International
Distribuční list 31/00
Variabilní symbol: N 00013
Sweet and Lowdown (origin. název)
USA,1999, 95 min, 35mm barevná kopie, v anglickém znění s českými titulky, Dolby Digital Distributor: Intermedia Films
Produkce: Magnolia Productions, Sweetland Films
Premiéra: 23. listopadu 2000
Žánr: komedie
Přístupnost: přístupný od 12 let
Počet kopií: 6
Propagace: plakáty B1 nebo A2, fotosky A4 - 4 druhy (k dispozici od 15.11. 2000), plakáty 49 x 49 pražské metro, denní tisk a časopisy, rozhlas a televize
Kopie: k dispozici od 15.11. 2000
Režie: Woody Allen - / Celebrity,. Mocná Afrodité, Hana a její sestry, . . ./
Scénář: Woody Allen
Kamera: Zhao Fei
Produkce: Charles H. Joffe, Letty Aronson
Hudba: Dick Hyman - dchni říkají: Miluji tě, .../
Hrají: Woody Allen (sám sebe) - /Pozor na Harryho!, Všichni říkají: Miluji tě, Hana a její sestry, .../
Sean Penn (Emmet Ray) • /V kůži Johna Malkoviche, Tenká červená linie, Hra, .../
Samantha Morton (Hattie)
Uma Thurman (Blanche) -/Batman&Robin, Pulp Fiction, Bídníci, Gattaca,.../
John Waters (pan Haynes)
Dále hraií.~ Brian Markinson, Anthony LaPaglia, Gretchen Mol, Vincenc Guastaferro, Kellie Overbey, James Urbania~ Darryl Alan Reed, Dick Monday,...
Ocenění: Academy Awards 2D00 - nominace na Oscara za „nejlepší herecký výkon" v hlavní (Sean Penn) a vedlejší roli (Samantha Morton)
- nominace na Zlatý Globus 2000 ve stejných kategoriích
- nominace na Golden Satellite Award 2000 (nejlepší herecký výkon v hlavní a ve vedlejší
roli)


Synopse filmu:
Nosí brýle, miluje New York, třicátá léta, jazz a osudy ztroskotanců - tak to sedí! Allenův zaběhnutý tým ověnčený Oscary, pro které si zásadně nechodí, se dostává zpět do hry; vytvořil vrcholný snímek s úžasnou hudbou Dicka Hymana. Jedinečný Sean Penn v kůži Emmeta Raye - nezodpovědného, marnotratného. alkoholika, ale zároveň nejlepšího jazzového kytaristy své doby. Žije z peněz, které mu vydělává pár prostitutek - je to praktika, o které jsme v jazzovém světě neslyšeli od dob Buddyho Boldena a Jolly Mortona.
Sympaťák Penn si vybrnkal nominaci na Oscara a Zlatý globus.
Pokud se aspoň trochu zajímáte o jazz, musí vám být jasné, že Emmet Ray, hlavní postava Allenova filmu Sweet and Lowndown, je smyšlená. Ve skutečnosti nikdo takový neexistoval. Ale mohl! Emmet Ray se totiž podobá mnoha jazzovým hudebníkům 40. let. Jako mnoho jazzových legend, je. Emmet záporným hrdinou, ale jeho hudební talent je úžasný - přesto v duchu legendárního Howarda Aldena - páchá mnoho hříchů.
První píseň ve filmu Sweet and Lowdown je „When Day s Done" od Django Reihardta. Jak už Woody Allen ukázal v mnoha filmech, jeho vášeň pro jazz vychází ze stylu klarinetu ~ inspirovaného New Orleans.

Autor/Zdroj: /reklamní materiály distributora


Ocenění: nominace pro S. Penna a S. Mortonovou na Oscara a Zlatý glóbus
Název by šlo též volně přeložit jako Sladký a tichý či Milý a zlý. Sean Penn ztvárňuje v nové allenovské mystifikaci z 30. let postavu sice geniálního kytaristy, ale v životě samolibého děvkaře, rozkazovačného hazardéra, kleptomana, dokonalého tupce a nedokonalého šejdíře. Woody Allen konečně použil svou milovanou jazzovou hudbu, jejiž výběr dosud uplatňoval jen ve vytříbených hudebních doprovodech svých děl, jako předmět filmu. Ač Sladký ničema nepatří k absolutním vrcholům Allenovy tvorby, je opět nevtíravým a inteligentním opusem, navíc s krásnou muzikou.
Kino ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Ocenění: nominace pro S. Penna a S. Mortonovou na Oscara a Zlatý glóbus
Název by šlo též volně přeložit jako Sladký a tichý či Milý a zlý. Sean Penn ztvárňuje v allenovské mystifikaci z 30. let postavu sice geniálního kytaristy, ale v životě samolibého děvkaře, rozhazovačného hazardéra, kleptomana, dokonalého tupce a nedokonalého šejdíře. Woody Allen konečně použil svou milovanou jazzovou hudbu, jejíž výběr dosud uplatňoval jen ve vytříbených hudebních doprovodech svých děl, jako předmět svého filmu. Sladký ničema je opět nevtíravým, elegantním a inteligentním opusem, navíc s překrásnou jazzovou muzikou. Pod pečlivě evokovanou dobovou atmosférou ale prosakuje nostalgicky trpký spodní proud.
Woody Allen klade otázku: Je nadaným lidem, po kterých něco zbude, odpuštěno, že se chovali ke svému okolí zle a nepatřičně? Na to se Allen asi ptá i sám sebe. (A. Halada, Reflex 49/00)
Allenova celoživotní vášeň pro jazz se konečně otiskla do filmu s náležitou důkladností a virtuozitou. zatímco prakticky ve všech jeho filmech vytvářely jazzové synkopy „pouze" náladu, ve Sladkém ničemovi jsou duší filmu. (D. Křivánková, Lidové noviny 23.11. 2000)
Smyšleným příběhem smyšlené legendy udělal režisér radost především sám sobě. (...) Hýčká si onu hudbu a dobu, dívky v legračních kloboucích na ospalé promenádě, jam session v zakouřeném bytě i hollywoodské kulisy pro další novou romanci z pouště, bílé limuzíny a bodré gangstery, prostě celé to sladce úsměvné, ironie téměř zbavené vzpomínání na zlaté časy swingu. Nálada je tu vším.
(M. Spáčilová, Mladá fronta Dnes 24.11. 2000)

Autor/Zdroj: /Kino MAT


Woody Allen konečně použil svou milovanou jazzovou muziku, jejíž výběr dosud uplatňoval jen ve vytříbených hudebních doprovodech svých děl, jako předmět hudební komedie Sladký ničema. Prostředníkem se mu stal smyšlený jazzový kytarista Emmet Ray (Sean Penny, který údajně krátce zazářil ve swingové éře třicátých let. Z výpovědí skutečných i fiktivních expertů, mezi které se počítá i Allen, je sestaven příběh talentovaného muzikanta a zároveň samolibého děvkaře, rozhazovačného hazardéra a v neposlední řadě i kleptomana. Ten na svých cestách po nejrůznějších štacích v jazzových lokálech i v lepších podnicích prožívá různé epizody. V New Jersey se setkává s drobnou němou dívkou Hattií (Samantha Mortonová), která se stane jeho oddanou milenkou. Pak se však rozhodne pro manželství s afektovanou spisovatelkou Blanche (Uma Thurmanová)... Podobně jako v Zeligovi či ve snímku Danny Rose z Broadwaye i tady skládá Allen titulní postavu z vlastností opravdových postav a zasazuje ji do autentických reálií. Činí tak s věrohodností a s výbornou znalostí dobové atmosféry i hudební scény. Zdrojem jemného humoru jsou opět charakterové vlastnosti hlavního hrdiny, ale též historky, jak vystřižené z grotesek. Sladký Ničema je dalším Allenovým nevtíravým a inteligentním opusem, navíc s krásnou hudbou. Sean Penn a Samantha Mortonová byli mj. nominováni na Oscara a na Zlatý glóbus.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Woody Allen konečně použil svou milovanou jazzovou muziku, jejiž výběr dosud uplatňoval jen ve vytříbených hudebních doprovodech svých děl, jako předmět filmu Sladký ničema. Prostředníkem se mu stal smyšlený jazzový kytarista Emmet Ray, který údajně krátce zazářil ve swingové éře třicátých let. Z výpovědí skutečných i fiktivních jazzových expertů, mezi něž se počítá i Allen, je sestaven příběh talentovaného muzikanta a zároveň samolibého děvkaře, rozkazovačného hazardéra a v neposlední řadě i kleptomana. Ten na svých cestách po nejrůznějších štacích v jazzových lokálech i v lepších podnicích prožívá různé epizody. V New Jersey se setkává s drobnou němou dívkou Hattií, která se stane jeho oddanou milenkou. Opustí ji však a prožije krátké manželství s afektovanou spisovatelkou Blanche. Když se chce vrátit k Hattii, je už pozdě. V tom okamžiku se jeho stopy ztrácejí. - Podobně jako v Zeligovi či ve snímku Danny Rose z Broadwaye i tady skládá Allen titulní postavu z vlastností opravdových postav a zasazuje ji do autentických reálií. Činí tak s věrohodností a s dokonalou znalostí dobové atmosféry i hudební scény. Zdrojem jemného humoru jsou opět charakterové vlastnosti hlavního hrdiny, ale též historky, jak vystřižené z grotesek. - Ideálního interpreta našel Allen v Seanu Pennovi (který se musel naučit prstoklad téměř třiceti skladeb) i v kytaristovi Howardu Allenovi, který hrál za něj. - Mistr opět pracoval s osvědčeným štábem, do něhož přibral známého čínského kameramana Zhao Feie, debutujícího v americké kinematografii. - Sladký ničema nepatří k vrcholům Allenovy tvorby, je však opět nevtíravým a inteligentním opusem, navíc s krásnou muzikou. - Sean Penn a Samantha Mortonová byli mj. nominováni na Oscara a na Zlatý glóbus.
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2000/11/25

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled


Hrál jako Bůh, žil jako ďábrl a skončil jako odpojený vagon na slepé koleji. Skutečný příběh fiktivního dítěte zlatého jazzového věku. Sean Penn geniálně improvizuje na šesti strunách v Allenově jam session o starých dobrých časech.

Dozněl úvodní kousek „When Day Is Done", a kdo má tenhle šálek kávy rád, si už ted' lebedí a těší se na přídavek. Možná to bude ještě chvíli trvat, než Emmet došťouchá partičku biliáru a oddané místní šlápoty mu předají denní tržbu, aby měl na panáka. Ostatně není to poprvé ani naposled, co na něj budeme čekat. Bud' přijde pozdě, nebo přijde ožralej, nebo nepřijde vůbec. Miluje volnost, projíždějící vlaky a ostrou střelbu na krysy - a taky má rád luxusní auta a ženský (akorát že je moc nepotřebuje). Je egoistický, ješitný, patetický, trochu paranoidní a přirozeně vulgární, nechá se vydržovat děvkami, a když to na vás pak z pódia rozbalí, můžete si vybrat, jestli budete brečet nebo rovnou omdlíte. Je to mrcha chlap, který vás nechá zahlédnout záblesk světla v propasti temnot a pak vás doprovodí na konec světa jen proto, aby vás tam opustil. Jediná láska-trvalka, kterou pravidelně snese ve své náruči, je jazzová kytara - jediný důvod,
proč tomu bastardovi, jehož superego má parametry parního válce, všechno odpouštíte, jsou jeho neuvěřitelná kytarová sóla. Je to dar od Boha, a kromě jednoho francouzského Cikána, jakéhosi Djanga Reinhardta, který se zatím naštěstí drží v Evropě, se mu nikdo nevyrovná. Na scénu přichází, vážení přátelé pseudodokumentů, kvalitního jazzu a Woodyho Allena, legendární kytarista Emmet Ray - kleptoman a svérázný génius, jenž nikdy neexistoval, ale přesto v té zlaté době jazzového opojení žil ve stovkách životů a na tisíci pódiích.
Nebyl, ale klidně mohl být, jako spousta jeho spřízněnců, co to váleli v jazzových klubech v New Orleansu, na Manhattanu, v hospodě u Michaela či někde v zapadlé ulici na chicagském předměstí, kde ho Woody údajně poprvé uslyšel. A tak ho ze všech těch figur a figurek, co se kdy potloukaly po barvitém jazzovém světě, stvořil k obrazu svému, jak je ostatně jeho dobrým (zlo)zvykem. Excentrickou postavu v bílém obleku s knírkem a načesanou patkou, subtilního antihrdinu sršícího energií, negativními emocemi a talentem od jazzového pánaboha.
Woody Allen komponuje tohle setkání se Sladkým ničemou v jazzovém rytmu, lehkou rukou, jako svižnou improvizaci ve stylu jam session, bezstarostně swinguje mezi realitou a fikcí, které tu velkoryse komprimuje do jediné filmové partitury. „Dokumentární" komentáře, v nichž osobně alternuje s jazzovými odborníky a pamětníky Benem Duncanem (autor hudby k filmu), kritikem Natem Hentoffem či spisovatelem a režisérem Douglasem McGrathem, uvádějí volný sled tragikomických epizod z Emmetova fiktivního života a dodávají mu tak iluzi autentické pseudoreality. Tenhle filmový portrét vymyšlené jazzové legendy se prostě odvíjí podobně, jako když si jednotlivé nástroje v kapele předávají ústřední motiv, aby ho každý za sebe a po svém rozvedl, přidal svoji variaci, nabídl ji dál a nakonec se všichni sešli v závěrečné codě. A vy si v tomhle iluzívním mixu můžete vybrat, čemu chcete věřit, ke kterému motivu se přidáte a kdy si pro změnu dáte pauzu na cigáro.
Tak (i) o tomto je nový Woody AIlen, který si tentokrát žádá možná o trochu více vašeho aktivního souznění, cíleného zájmu a respektování elementárních pravd typu, že ten, kdo chtěl jít původně na Vlachovku, se v Redutě neodváže! Allenovští vyznavači si tu užijí něco jeho civilního projevu, určitě nepřeslechnou dikci jeho kultovních replik (zejména, když Emmet vysvětluje své osudové němé lásce, jakže to mezi nimi vlastně je), nepřehlédnou
situační gagy (typu jazzová hvězda na Měsíci) a neprohnípají nejemotivnější scénu filmu, kdy Emmet hraje jenom pro Hattii tu úžasnou pecku „I'm Forever Blowing Bubbles". Zdálo by se, že po Branaghově angažování v Celebritách Woody již nemůže v castingu ničím překvapit - nicméně skvělý Sean Penn jako Emmet Ray, to je vskutku famózní sólo, jež stojí za vidění (nehledě k tomu, že se Penn, který na kytaru nikdy nehrál, dokázal naučit prstoklad zhruba třiceti náročných jazzových sólových partů - v reálném zvuku to všechno jistí kytarista Howard Alden). Penn vás prostě dokáže oblafnout jako ty máky na amatérské soutěži, že na pódiu hraje opravdu on a že vy jste s ním někdy na sklonku třicátých let, třeba v New Jersey, kde na korzu balíte holky. Právě tam se poprvé setkal s Hattií - a tahle Angličanka Samantha Mortonová (která v celém filmu ani necekne) odvedla jeden z nejvýmluvnějších ženských partů v Allenově filmografii, oscilující od reminiscence na němovou filmovou grotesku až k neverbálnímu herectví, jak je (třeba v Silnici) předváděla Giulietta Masinová.
Sladký ničema je Allenovo filmové jazzové vyznání, které muselo dříve nebo později přijít, protože k němu už tak dlouho a vytrvale směřoval, a to nejen na svých pravidelných jazzových seancích, ale i v řadě svých předchozích snímků. Allenovský pseudodokumen a technika fiktivního portrétu se přece objevují už v Zeligovi, memoárový styl si dávno vyzkoušel v Éře rozhlasu, ekvilibristiku s realitou a fikcí třeba v Purpurové růži z Káhiry a malý velký svět šou byznysu mapuje od dob Dannyho Rose z Broa waye až k nedávným Celebritám. Ostatně kdyby Emmet místo kytary popadl klarinet bylo by hned jasné, že jsme zase málem spolkli hada, protože vlastně vůbec nejde o nějakou vymyšlenou fiktivní biografii, ale o další z řady nevinně maskovaných, allenovských „autobiografických" odkazů, které kdysi odpálily kultovní Annie Hallová a Manhattan. Zahráls ti na nás prostě znovu Woody, ale ten, kdo má rád evergreeny, se i tentokrát rád přidá (a k našim procentům si určitě něco přičte).
Michal Šobr Cinema 2000/12/74

Autor/Zdroj: Šobr Michal/Cinema