Skafandr a motýl

Filmové spracovanie na podklade rovnomennej literárnej predlohy je skutočným príbehom Jeana - Dominiqua Baubyho, bývalého šéfredaktora francúzskeho časopisu Elle. Bauby bol úspešným mužom, ktorý si plnými dúškami užíval svoj dynamický život až do tragického momentu, keď mu po náhlej mozgovej príhode mu ochrnulo celé telo.

Napriek tejto veľkej tragédii sa jeho duch a vôľa zostali nezlomené a o svojom údele dokonca napíše román. Dielo vzniká v nesmierne ťažkých podmienkach, keďže jediný spôsob, akým dokáže Jean - Dominique komunikovať, je žmurkanie jeho ľavého oka.

Film získal Cenu za réžiu na Medzinárodnom filmovom festivale v Cannes, bol nominovaný na štyroch Oscarov a získal viac ako štyridsať ocenení na celom svete

Film je podle skutečné události, o mladém úspěšném muži, pracujícím jako šéfeditor ve francouzské Elle, který po náhlé mozkové příhodě ochrne na celé tělo. Známý režisér natočil snímek podle knižní předlohy Jean-Dominique Baubyho, který svůj příběh doslova namrkal. Mathieu Amalric, který ztvárnil Jean-Do Baubyho, převzal roli po původně obsazeném Johny Deppovi, vdechl do postavy silný náboj, který navíc podtrhuje expresivní subjektivní kamera.

Film je podle skutečné události, o mladém úspěšném muži Jean-Dominiquesovi Baubymu pracujícím jako šéfredaktor v časopisu Elle, který po náhlé mozkové příhodě ochrne na celé tělo. S výjimkou jednoho očního víčka. Jeho jediným dorozumíváním je mrknutí, kde jedno mrknutí znamená ano, dvojí mrknutí ne. Díky pomoci dvou specialistů a lidí z jeho blízkého okolí se učí opět integrovat do společnosti. Rozhodne se napsat román , ale má nato pouze ojedinělé komunikační prostředky......

Snímek režiséra Juliana Schnabela Skafandr a motýl vznikl podle autobiografického bestselleru uznávaného novináře, šéfredaktora časopisu Elle Jeana-Dominiquea Baubyho (1952–1997), který po cerebrovaskulární příhodě zůstal úplně ochrnutý. Jeho mozek zasažen nebyl a myšlení, fantazie i smysl pro humor a ironická nadsázka mu zůstaly, a on má po počátečních záchvatech sebelítosti potřebu komunikovat. Zároveň se obrací i do světa vzpomínek a představ. Jediné, čím může pacient hýbat, je kromě jazyka oční víčko.

Řečová terapeutka Henriette vyřeší, jak se kombinací mrkání a hláskování s paralyzovaným pacientem dorozumět, a on pak může „nadiktovat“ svůj příběh... - Dokument o Jeanu-Do oslovil Juliana Schnabela natolik, že se rozhodl pro hraný film. Vznikl tak vizuálně působivý příběh o síle lidské vůle, osvobozující představivosti, sebezpytování, kouzlu vzpomínek a o vyrovnávání se s vlastní smrtelností. Prostřednictvím těkavé subjektivní kamery vnímá divák nemocniční prostředí Baubyho okem (tedy „ze skafandru“), obraz je místy rozostřený či přerušovaný „mrkáním“, herci se při hovoru dívají do objektivu, jako kdyby mluvili přímo na ochrnutého muže. Ovšem když se nemocný vymaní ze „skafandru“, i obraz se změní a kamera objektivně snímá dění a zaznamenává ve flashbacích jeho vzpomínky nebo vize. Velký význam má mužův vnitřní monolog. O pacienta se obětavě stará čtveřice výjimečných žen: matka jeho tří dětí Céline, kterou opustil půl roku před nehodou, Henriette, asistentka Claude a fyzioterapeutka Marie (tu hraje Schnabelova manželka Olatz López Garmendiaová). Jen milenka Inés, kterou by nemocný rád viděl, se objeví pouze ve vzpomínkách (a její hlas v telefonu).

Julian Schnabel si kvůli autenticitě prosadil natáčení ve francouzštině, převážně s francouzskými herci a v nemocnici v Bercku-sur-Mer, kde Jean-Dominique Bauby ležel. Tématem i zpracováním připomíná Skafandr a motýl film Alejandra Amenábara Hlas moře.

ZDROJ: Filmový přehled, r. 2005