Salón Kitty

Režsér filmu Tinto Brass sa nechal inšpirovať historickou skutočnosťou. Pani Kitty Schmidt vlastnila luxusný bodrel Salon Kitty v Berlíne na Giesebrechtstrasse č. 11. Peniaze zo zisku posielala tajne po utečencoch do anglických bánk. Keď sa 28. júna 1939 rozhodla aj ona pre útek z Nemecka, bola na Dánskych hraniciach zatknutá Gestapom. Tam dostala ponuku od šéfa zahraničnej rozviedky Waltera Schellenberga, ktorú nemohla odmietnuť. Buď bude spolupracovať na špionáži, alebo pôjde do koncentračného tábora.

Na popud Heinricha Himmlera a Reinharda Heidrycha, šéfov SD a Gestapa bol potom salón prešpikovaný odpočúvacím zariadením. Vo všetkých miestnostiach boli nainštalované mikrofóny, ktorých drôty viedli do pivnice kde sa všetko nahrávalo. Používala ho tajná služba SD (Sicherhetzdienst) na odpočúvanie prominentných nacistických klientov a diplomatov, medzi ktorých patril aj gróf Ciano minister zahraničia Talianska, či prominentný nacista Sepp Dietrich. Cieľom dievčat medzi iným bolo baviť a hostiť vínom svojich hostí, a tak odhaliť ich skutočné názory. Bolo nasadených 20 prostitútok, ktoré prešli zvláštnym výcvikom a museli denne podávať hlásenia. Aj Reinhard Heydrich navštevoval salón, ale vtedy dal vypnúť mikrofóny. S postupom vojny sa klientela čoraz zmenšovala, a v júli 1942 po zásahu bomby sa presťahovali do suterénu.

Nakoľko nebol výsledok uspokojúci pre špionáž, bol neskôr oficiálne zavretý, ale fungoval ďalej, a pani Kitty Schmidt bola viazaná mlčanlivosťou ako aj jej 20. dievčat. O tejto veci sa zmienila až po vojne. Zomrela v roku 1954.

Film je umiestnený do daného historického obdobia, ale nemá s históriou veľa spoločného. Je zameraný hlavne na erotiku, lascívne scény a orgie.

Tuctový příběh s romantickým klišé, těžícím z pověsti, že v nacistickém Německu existoval veřejný dům, kde prostitutky odposlouchávaly ty nejtajnější plány Třetí říše. Luxusní bordel, ve kterém SS pohlaváři tráví nejvíce volného času se přirozeně stal centrem pozornosti "kontroverzního" Itala Tinta Brase, věhlasného tvůrce mnoha laciných soft-pornografických děl. Salon Kitty představuje předzvěst skandály opředeného Caliguly. Stejně jako v příběhu o antickém krutovládci se i zde objevila tehdejší režisérova severská diva Teresa Ann Savoy, aby předvedla své árijské vnady vedle pochybné účasti slavných hvězd Ingrid Thulinové a Helmuta Bergera (ex Soumrak bohů od Viscontiho). Mnoho scén Salonu Kitty odehrávajících se v aranžmá kabaretu těží z laciné erotiky a povrchního sadomasochismu nebo z fetišizování nacistické uniformy. Zdá se, že režisér tak jen přispěl další položkou k rozporuplnému italskému žánru zvaném "nazzi-horror". Zkrátka průměrný snímek průměrného režiséra s kultovním nádechem.
Martin Jiroušek, Seminář italského filmu 2003

Autor/Zdroj: /

Snímek Salon Kitty z roku 1976 patří k nejznámějším dílům italského režiséra Tinta Brasse. Vychází sice z faktu, že za II. světové války existoval v Berlíně veřejný dům stejného názvu, v němž nacisté odposlouchávali klienty z vlastních řad, ale okolo tohoto faktu fabuluje značně nepravděpodobný příběh. Samotný děj líčící poohlédnutí jedné prostitutky (původně fanatické nacistky) a její odboj, v němž jí napomáhá podvedená majitelka podniku, jen poskytuje záminku pro zo-
brazení sadomasochistických perverzí umocněných navíc "ideologickou deviací". Tinto Brass tak těží ze slavnějších vzorů (Soumrak bohů, Noční vrátný), jež vykládají zrůdností fašismu ve spojení se sexuálními úchylkami. Režisér sice dovedně vrší barvité obrazy, provázené rafinovaným hudebním doprovodem, ale pod vylhanou pompézností a s ní spojenou groteskností a bizarností je jasně vidět pochybná účelovost. Nic nepomáhá ani účast viscontiovského herce Helmuta Bergera a bergmanovské herečky Ingrid Thulinové, ani hudební a taneční čísla,
připomínající Fosseho Kabaret.
Filmový přehled 1994/6/31