Rytmy Brazílie

Brasileirinho představuje divákům historii a nevšední vitalitu jednoho z nejoriginálnějších brazilských hudebních stylů – choro. Choro vzniklo jako první skutečně brazilská instrumentální hudba a od svého založení před 130 lety se vyvinulo do fascinující podoby moderní tropické hudby. Tento hudební styl spojuje prvky evropských a afro rytmů. Choro bylo až do 20. let předním populárním hudebním stylem Brazílie a postupem času se z něj vyvinuly samba a bossa nova. Po několika letech odmlky učinilo choro v roce 1990 výrazný comeback. Ačkoliv není zájem dnešních komerčních médií tak značný, jak by si tento styl zasluhoval, mladá generace choro znovu objevuje. Koncerty ve stylu choro jsou vždy plně vyprodané a návštěvníci z Evropy, USA a Japonska ho vítají s nadšením. I po objevení tanga, salsy, samby a flamenga zůstává choro poslední autentickou latinskou hudbou, která se dostala do mezinárodního povědomí.

Mika Kaurismäki (starší bratr známého finského filmaře Akiho Kaurismäkiho) působí v Evropě i v Brazílii, kde dokonce vlastnil hudební klub a kde v roce 2002 natočil celovečerní hudební dokument Moro no Brasil (Brazilský sound), věnovaný především sociálním aspektům typické brazilské hudby, jmenovitě legendární samby. V novém snímku Brasileirinho (název je odvozen od známé skladby) se věnuje dalšímu tamnímu hudebnímu stylu choro (čti šoro), jenž byl předchůdcem zmíněné samby či bossa novy a jenž v souvislosti s nástupem world music zažívá po určitém útlumu renesanci. Podstatnou část snímku tvoří záznam koncertu, zorganizovaného filmovou produkcí v divadle v Niterói na oslavu Národního dne chora a k výročí narození jeho nejznámějšího představitele Pixinguinhy. Kaurismäki prostříhává jednotlivá vystoupení výpovědmi řady předních muzikantů, kteří mluví o vzniku a tradici chora, o jeho principech a zvláštnostech. Nescházejí ani další skladby a písně, natočené s těmito muzikanty v různých prostředích. Ačkoliv choro znamená v portugalštině pláč, ukazují filmaři, že hudba choro přináší nejen muzikantům, ale především jejich posluchačům radost i chvilkové zapomnění na trable všedních dnů. – Oproti průkopnickému filmu Wima Wenderse Buena Vista Social Club (1998, FP 5/2000), který probudil obrovský zájem o latinskoamerickou hudbu, je Kaurismäkiho dokument tradičnější a statičtější. Jeho předností je kvalitní zvukový záznam.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2005/12