Pšenice

Příběh samotný si   vyloženě říkal o výrazné   melodramatické zpracování   plné emočně vypjatých   scén podpořené lyricky   dojímavou hudbou. Místo toho   jsem dostal jednoho   „komického“ zbabělce,   takto pojatá role je asi   největší slabinou, jednoho   „drsňáka“ a spousty   euforických, upištěných a   občas opilých žen. Ono se   tam celkově pilo až   přespříliš. Líčení   válečných hrůz v podání   opilého vojáka nemůže mít   ten správný účinek ani ve   filmu. Za nezdařenou   považuji až příliš   velkou, neuvěřitelnou,   náhodu s nefritovým   přívěskem. Tragický   závěr filmu, kdy všechny   ženy ve městě spáchají   sebevraždu, byl odbyt   záběrem na ležící těla,   jednu potácející se postavu   a vysvětlen jednou větou v   dialogu. Takhle si dramatickou   scénu nepředstavuji. Právě   ta dramatičnost, atmosféra a   emoce, jsou věci, které   filmu chyběly. Ony tam tedy   byly, ale ne tak silné, aby   diváka dokázaly nějakým   způsobem probudit z letargie.   Nakonec ani to obilí, na   starověké poměry až   příliš nízké, nesklidili.   Škoda.