Pravidelní milenci

Černobílá statická kamera se takřka tři hodiny zblízka dívá na skupinku mladíků a dívek. Její pohled nic nerozptyluje, neboť drtivá většina scén se odehrává v interiérech několika bytů, jejichž zdi jako by symbolizovaly izolovanost hrdinů a jejich uvězněnost v dogmatických politických tezích. Píše se rok 1968, na pařížských ulicích rostou barikády a všichni, které sledujeme, se účastní šarvátek s policií, protože jsou nespokojeni se svými životy a věří v osvobodivou sílu revoluce. Srovnávají Ježíše a Maa, přemýšlejí, jak „vnutit dělníkům revoluci proti jejich vůli“, kouří opium a učí se vyznávat volnou lásku. Nejhůř to jde Françoisovi, dvacetiletému básníkovi, jenž se právě zamiloval do sochařky Lilie, která mu dává najevo, že ani silná náklonnost jí nezabrání ve vztazích s jinými muži...

Francouzský režisér Philippe Garrel vzpomíná ve snímku Pravidelní milenci na bouřlivé pařížské nepokoje v roce 1968, kdy mu bylo stejně jako protagonistovi, básníku Françoisovi, dvacet let a kdy se mladí lidé kromě bojů na barikádách, zapalování aut a nekonečného rozumování o iluzích, deziluzích, revoluci, Maovi, dělnické třídě, umění či o svobodné lásce seznamovali, milovali a rozcházeli... – Černobílý film zachycuje hlavně pocity, mnohé zůstává jen naznačeno, nedořešeno, nevyřčeno či nedořečeno. Skupina mladých lidí se schází v několika bytech, nejlépe je jim však v domě kuřáka opia Antoina. Zde se vedou více či méně hlubokomyslné řeči a velkorysý mladík, jemuž po otci zůstal dostatek peněz, má dveře otevřené pro každého. Tady pozná François svou osudovou lásku Lilii. Ovšem mladá sochařka i přes silný cit, něhu, úctu a obdiv, jež k milenci chová, se nechce vázat na jednoho muže a zdá se, že tvorba a svoboda jsou pro ni důležitější. – Tématem připomíná Garrelův tříhodinový opus Bertolucciho Snílky (2003, FP 2/2004), kde ovšem nešlo ani tak o revoluci a ideje, jako o hravou erotiku a incest, pro něž historické události posloužily jen jako kulisa. Ostatně hlavní roli mladého básníka hraje Garrelův syn Louis, známý právě ze Snílků. – Pravidelní milenci jsou poctivě myšleným, ale zdá se, že příliš intimním pokusem o zachycení atmosféry doby a způsobu života tehdejší generace mladých. Ve filmu s originálně pojatými dlouhými statickými záběry, často velmi tmavými či kontrastními, se toho na první pohled moc neděje, všichni ti mladí muži jsou zamlklí, vážní, většinou bez emocí a temperamentu. Jak konstatovala Zdena Škapová v katalogu 41. MFF Karlovy Vary 2006 (str. 269), jedná se o „zvláštní útvar, ve kterém tehdejší rebelující studenti a přímí účastníci pouličních nepokojů jsou na jedné straně nostalgicky romantizovaní a na straně druhé pak deziluzivně představeni jako bezradní hlasatelé ideologických frází, jejichž slova i činy mají jen velice mlhavý cíl“. - Film je věnován herci Danieli Pommereulleovi (1937–2003).
-kat-, Filmový přehled 2006/10