Pohrdání

Oblíbený film mého mládí.   Spolu s Bláznivým   Petříčkem od Godarda snad   nejlepší. Mladý autor Paul   naštíví se svou ženou   Camillou vilu producenta   Prokeše, aby mu nabídl   scénář k připravovanému   filmu o Odysseovi. Ale jak má   ochránit svůj projekt proti   všemocnému producentovi?   Výborný trojúhelník   Palance, Piccoli a Bardotová.

Podle mých dosavadních   zkušeností čím starší   Godard tím srozumitelnější   nebo aspoň koukatelnější.   Už v Pohrdání si pohrává   s tradiční strukturou   filmového vyprávění, vrtá   zákeřné díry do trupu   filmového přeludu jako hned   v úvodu v sekvenci s   pojízdnou kamerou. Ale   ještě ve svém   experimentování není tak   zarputilý aby z výsledku   (promyšlené kamery, práce s   hudbou a zvukem) nemohl mít   požitek i sprostý divák   neboli nefilmař. Svět   stříbrného plátna Godard   rozhodně nevidí jako prostor   pro únik z všednosti, tuhle   jeho funkci ironizuje,   zároveň se ale jeho   možnostem obdivuje. Není mi   úplně jasné co víc. Na   Pohrdání se dá ale koukat i   jako na příběh rozpadu   jednoho vztahu. Z toho pohledu   vyniká výbornými dialogy,   zvláště těmi v Javalovic   bytě. BB je samozřejmě   hlavním vizuálním magnetem   snímku, ale ani za svůj   herecký výkon se nemusí   vůbec stydět.

Oslnivá BB. Zajímavá   architektura. Povedená hudba.   To je jediné pozitivní, co o   tom filmu můžu říct. Jinak   nuda, nuda, nuda. Dlouhé   předlouhé záběry,   nesmyslný střih, podivné   dialogy.