Pohár

Ceny (výběr): MFF Amiens 1999: Zvláštní cena poroty, MFF Pusan 1999: Cena FIPRESCI

Jednoduchý příběh s komediální nadsázkou líčí, jak tibetské tradice přežívají v dnešním globalizovaném světě a jak se brání jeho svodům, konkrétně fenoménu fotbalu. Film byl natočen v útočišti tibetských uprchlíků v severní Indii na úpatí Himálaje, v oblasti Bir, známé bohatou duchovní tradicí a buddhistickými kláštery. Poněvadž se příběh odehrává v indickém exilu, dotýká se automaticky i čínské okupace, zejména v podobě stesku starého lamy po domově. Snem některých mnichů by jistě bylo složit tibetský fotbalový tým a porazit Čínu. Vášeň pro fotbal se sice příliš neslučuje s buddhistickou filozofií, to však hrdinům nevadí...
Režisér Norbu je významný tibetský lama, známý jako Dzongsar Jamyang Khyentse Rinpočhe, reinkarnace tibetského svatého z 19. století. S filmem se poprvé blíže setkal roku 1992, to se v Londýně seznámil s italským režisérem Bernardem Bertoluccim. Následně pomáhal jako poradce při vzniku jeho snímku Malý Buddha (Little Buddha, 1993), který se částečně natáčel v Norbuově rodném Bhútánu. Film ho zjevně zaujal, a tak odjel studovat do New Yorku, aby mohl sám jeden natočit, s podporou Bertolucciho producenta Thomase se mu to podařilo. Pohár měl po uvedení v Cannes úspěch po celém světě. V roce 2003 uvedl režisér svůj druhý počin Chang hup the gi tril nung (Poutníci a kouzelníci), odehrávající se v nedotčené přírodě Bhútánu.
V Poháru nevystupuje jediný profesionální herec. Většina představitelů hraje sama sebe a ilustrují svůj příběh (podobné události se totiž opravdu staly). Režisér se radil také s mo, prastarým věšteckým řádem, aby věděl, jak má obsadit hlavní role a jak rozvrhnout natáčecí dny. Musel ujistit tibetské herce, že neutrpí karmický trest, pokud budou podle scénáře hrubí na malého mnicha, který je ruší při sledování zápasu. Ostatně televizní záběry jsou opravdu z MS v kopané ve Francii roku 1998. Z filmu čiší klid, pomalost, dětská hravost i mravnost mnichů. Osvěží spousta jemných, vtipných detailů, konfrontujících západní a východní svět (prolínačka plechovky kokakoly na sochu Buddhy). V jednoduchosti je krása a malý, čistý Pohár z dalekých krajů utkví v paměti.
Ondřej Kaláb, 36.LFŠ 2010

Do exilového kláštera Chokling v Bhútánu, zasazeného dopro~
střed nádherné přírody na úpatí Himálaje, přicházejí dva tibetští kluci, kteří ilegálně opustili svou vlast, aby byli zasvěceni do tradičního buddhistického učení. V té chvíli však ještě netuší, že se záhy octnou ve víru událostí, jaké by člověk v buddhistickém klášteře zrovna nečekal. Nevšimnou si, jak během uvítacího ceremoniálu putuje mezi mnichy malý smotek papíru, na kterém ovšem není napsaná žádná mantra, ale jenom „Itálie" - jméno mužstva, které postoupilo do semifinále mistrovství světa v kopané. Na úplně jiném konci světa, ve Francii, totiž právě probíhají závěrečné boje nejpopulárnějšího sportu, který fascinuje lidi na celé zeměkouli - i ty v Bhútánu, včetně buddhistických mnichů...
Lze ale naplnit výsostně světskou touhu po něčem tak neduchovním, pomíjivém a marnivém, jako je kopaná, a neporušit přitom přísná pravidla života v klášteře? Buddhismus nachází řešení v každé životní situaci...
Kouzlu buddhismu již podlehli i takové osobnosti jako Bernardo Bertolucci (Poslední císař, Malý Buddha) nebo Martin Scorsese (Kundun), ale teprve Pohár je prvním filmem, který natočil skutečný buddhista, lama Khyentse Norbu, s opravdovými mnichy v klášteře
za plného provozu. Nejpřekvapivější na tomto snímku je, že není žádnou hlubokomyslnou meditativní esejí ale neuvěřitelně lidskou komedií,
ve které jsou však všechny základní myšlenky buddhismu stejně jaksi nevtíravě obsaženy. Film, inspirovaný skutečnými událostmi, je bez jakéhokoliv patosu: je upřímnou zprávou plnou humoru o životě tibetských mnichů v exilu, ale i nenápadným buddhistickým poselstvím celému světu. Jak říká sám režisér, pětadevadesát procent filmu je pravdivých - tomu odpovídají i velice autentické výkony všech protagonistů, kteří hrají prakticky sami sebe. Je úžasné, s jakým odstupem a humorem se dovedou dívat na sebe samé - což bychom my, obyvatelé západního světa, od nich nejspíš neočekávali. I buddhističtí mniši jsou totiž také jenom lidé... Možná i díky tomu se Pohár stal divácky nejúspěšnějším filmem Fóra nezávislých na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a na své si určitě přijdou i ti, kteří se do Varů nedostali.
ŠTEFAN UHRÍK Premiéra 2000/11/54

Autor/Zdroj: Uhrík Štefan/Premiere


Příběh: Tibetský klášter v indickém exilu. Píše se rok 1998 a mladí buddhističtí mniši, stejně jako většina západního světa, žijí fotbalovým šampionátem. Jejich tajné noční výpravy za televizí se ale nelíbí ani zástupci opata, ani indickým vesničanům. Orgyen dostane spásný nápad: pokud bude televize v klášteře, kázeň mnichů se zvýší. Ale jak o tom přesvědčit představeného, který nechápe, proč spolu dva civilizované národy válčí o míč?
Nebudeme dlouho chodit kolem horké kaše: pozornost, kterou Pohár ve světě vyvolal, zapříčinila jediná skutečnost. Je to první film o Tibeťanech natočený nefalšovaným Tibeťanem. A to je taky hlavní důvod, proč vám mohu Pohár doporučit. Kdybychom měli mluvit o jeho filmových kvalitách, museli bychom přiznat, že s vyprávěním je láma Norbu tak trochu na štíru. I přes vydatnou pomoc západního štábu se má ještě leccos učit, aby během skromných devadesáti minut diváka občas nenudil. Řekla bych, že loňská nominace na Cenu evropského filmu je spíš vyjádřením solidarity s utiskovaným národem než známkou kvality. Ale o to nakonec nejde – Pohár stojí za vidění právě proto, jaký je.
Pokud vás nerozesměje už úvodní píseň, budete se stejně brzy culit. Ctihodný láma Norbu se totiž chopil filmování nikoli proto, aby nám vyjevil zásadní duchovní pravdy, nýbrž aby nás přesvědčil, že Tibeťani jsou taky jenom lidi. Lidi, kteří se radují nad stejnými góly a marnivě kopírují stejné idoly jako obyvatelé západní polokoule. Po ušlechtilých trpitelích, jaké jsme viděli třeba ve Scorseseho Kundunovi, je to docela příjemná změna. V Poháru můžeme zjistit, že i adepti posvátných nauk někdy hnípají na obřadech, místo večerního modlení listují v časopisech a ke starým lámům jsou občas stejně neuctiví jako jejich vrstevníci v Čechách. Žádného z nich ale buddhista nezatracuje už jen pro to zrnko soucitu, které dříme i v tom největším syčákovi.
Narozdíl od velkohubých hollywoodských ód se Norbuovi podařilo jaksi mimoděk propašovat humánní poselství do půvabného příběhu o mistrovství světa v kopané. Šafránově odění naturščikové svými naivními hereckými výkony vyvolávají úsměv na tváři. Pohár je zkrátka naprostá pohoda, příjemně exotická a snadno stravitelná, z níž si navíc odnesete několik zcela nových poznatků. Mimojiné o způsobu, jakým svatí poustevníci recyklují plechovky od Coca-Coly.
Šárka Halaštová Totalfilm 2000/9/101

Autor/Zdroj: Halaštová Šárka/Total Film


První celovečerní film, natočený v tibetštině, vznikl podle skutečných událostí. Dva tibetští kluci opustí ilegálně svoji vlast, aby získali v exilovém klášteře na úpatí Himaláje tradiční tibetské budhistické vzdělání. Ocitnou se však ve víru událostí, jaké by člověk v tradičním tibetském klášteře zrovna nečekal: právě totiž probíhá mistrovství světa ve fotbale a mezi mnichy vládne fotbalová horečka. Jak naplnit touhu uvidět finále mistrovství světa a neporušit přitom přísná pravidla života v klášteře? Budhismus má ale odpověď na všechno. Film, inspirovaný skutečnými událostmi (jeho režisér je opravdový tibetský mnich), je překvapivě lidskou zprávou plnou humoru o životě tibetských mnichů v exilu a o budhismu vůbec.
Kino ART

Autor/Zdroj: /Kino ART


Tato kuriózní komedie se v mnoha ohledech odlišuje od filmů, na které jsme v našich zeměpisných šířkách zvyklí. Jejím autorem je debutující bhútánský scenárista a režisér, který je zároveň tibetským lámou (zasvěcenci ho znají jako Jeho Excelenci Dzongsar Jamyang Khyentse Rinpoche). Film je prvním snímkem v historii, na jehož produkci se pod1elo himálajské království Bhútán a také prvním celovečerním snímkem natočeným v tibetském jazyce.
Čtrnáctiletý Orgyen, který žije a studuje v klášteře v indickém exilu, je fotbalovým nadšencem a jeho hlavním zájmem je sledovat právě probíhající mistrovství světa. Avšak v klášteře samozřejmě televizor není, a tak se musí malý mnich uchylovat k porušování tamního přísného řádu. Komediální ráz filmu plyne z odlišností mezi oficiální vznešenou stránkou budhistické filosofie, a její reálnou praktickou podobou (např. tajné zábavy mnichů během modliteb). Nenápadný snímek, jehož příběh "funguje" i navzdory absenci záporného hrdiny, získal ocenění mj. na filmovém festivalu v Mnichově či na MFF v Torontu. Byl také nominován na Cenu pěti kontinentů (Evropské filmové ceny). Příběh filmu vznikl podle skutečných událostí. Zajímavostí je, že představitelé všech rolí stáli před kamerou poprvé.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Kdesi v indických horách leží klášter tibetských mnichů, ve kterém už našel útočiště nejeden uprchlík z Číny. Pod dohledem zkušených dospělých mnichů se tu zaučuje mnoho mladíků. Získávají vzdělání a znalosti buddhistického učení, vykonávají své povinné rituály a obřady - a přece na rozdíl od toho, jak jsme zvyklí vídat mnichy v běžných filmech, nejsou žádnými tajemně kamennými suchary, ale lidmi z masa a kostí, kteří musejí stejně jako my žít každodenním životem.
Jsou veselí i mrzutí, moudří i naivní, mazaní i chybující. A mohou i podléhat pokušení.
Nejnovějším zakázaným ovocem, které tolik chutná dospívajícím mnichům, je fotbal. Ve volných chvílích, když není nablízku přísný dozorce Geko (Orgyen Tobgyal), si na dvoře čutají s plechovkou od coca-coly, při posvátných obřadech si špitají nejčerstvější výsledky mezinárodních mačů (přičemž jejich největšími miláčky jsou Francouzi, jejichž vlast otevřeně podporuje Tibet) a potají hltají obrázky ve sportovních časopisech.
Nejzapálenějším fanouškem kulatého nesmyslu je dvanáctiletý rozumbrada Orgyen (Jamyang Lodro), který se neváhá pravidelně po večerce vytrácet z kláštera do nedaleké hospůdky, aby mohl v televizi sledovat zápasy. Samozřejmě, že jej spolu s dalšími odvážlivci časem načapají a přísně potrestají, ale blíží se finále světového poháru, a to si Orgyen nemůže nechat ujít. Ale aby bylo jeho sledování správně po buddhisticku košer, musel by přesvědčit své představené, že ta nepochopitelná hra, ve které „dva civilizované národy bojují o míč", má něco do sebe, získat svolení k pronajmutí televize a satelitu a dát dohromady dostatek peněz...
Pohár není komedií, u které si namůžete bránici, ani dramatem, u kterého budete ronit slzičky, ba ani politickou agitkou, po jejímž zhlédnutí si oholíte hlavu a začnete vyšívat transparenty „svobodu Tibetu". Je v něm ale od každého trochu (přičemž suverénně převažuje komedie) a především je to historický mezník – Pohár je totiž prvním filmem, který byl kdy natočen v maličkém středoasijském království Bhútán, prvním filmem, v němž hrají všechny role skuteční tibetští mniši a lámové, a především prvním filmem, který režíroval reinkarnovaný světec.
Jmenuje se Khyentse Norbu (celým jménem H. E. Dzongsar Jamyang Khyentse Ripoche) a je oficiálně považován za převtělení světce a velikého buddhistického reformátora z devatenáctého století Jamyanga Khyentse Wangpoa. V praxi je pak jedním z nejvýznamnějších tibetských lámů a velkým filmovým fanouškem. Kouzlu pohyblivých obrázků propadl už ve třinácti a po pilném samo studiu teoretickém i praktickém (u Bernarda Be tolucciho, kterému dělal odborného poradce v Malém Buddhovi) se o dvaadvacet let později rozhodl natočit vlastní film. Pojistil se přizváním zkušených filmařů ze všech koutů světa, ale příběh jenž vypráví, se skutečně stal a Norbu jej zasadil do míst, která dobře zná. Lehkým tónem vyprávěná historka tak získává milý punc autenticity umocněný na druhou vědomím, že jejími hrdiny nejsou herci, ale skuteční mniši. Do jednoho stáli před kamerou poprvé, vstávali ve čtyři hodiny ráno aby před začátkem natáčení stihli odříkat všechny své modlitby (plus několik navíc, aby měl štáb dobré počasí), své dialogy se dozvídali až na place - a při pohledu na práci, kterou odvedli, nezbývá než smeknout. Vynikají mezi nimi především (prý legendární láma Orgyen Tobgyal v roli přísného Geka a jeho syn Jamyang Lodro coby mladý fotbalový maniak Orgyen (je shoda jmen náhodná?)
Norbuův film sice opravdu není o mnoho víc než jen pouhou úsměvnou historkou s kapičkou lehce stravitelného moralizování a povinného mo rálního ponaučení, ale... při vší snaze o povinnou kritiku, která by se odvíjela především od velmi pomalého, až uspávacího tempa vyprávění, mne Pohár odzbrojil svou průzračnou hravostí, upřímností a faktem, že komedie režírované reinkarnovanýn mnichem z devatenáctého století se do našich kin dostávají jen velmi, velmi zřídka...
Ondřej Vosmlk Cinema 2000/11/110
P. S.: Svobodu Tibetu!

Autor/Zdroj: Vosmik Ondřej/Cinema


Komedie Pohár je v mnoha ohledech kuriózní záležitostí: je celovečerním debutem bhútánského scenáristy a režiséra a zároveň tibetského lámy Khyentseho Norbua, jenž je zasvěcenější veřejnosti znám také jako Jeho Excelence Dzongsar Jamyang Khyentse Rinpoche. Film je zároveň prvním snímkem v historii, na jehož produkci se podílelo nevelké himálajské království Bhútán a také prvním celovečerním filmem, natočeným v tibetském jazyce. Příběh o tom, jak do striktně svázaného života v tibetském buddhistickém klášteře v Indii proniká divácká horečka ze světového fotbalového šampionátu, vznikl podle skutečných událostí. - Čtrnáctiletý Orgyen, který žije a studuje v klášteře v indickém exilu, je fotbalovým nadšencem. Jeho hlavní starostí je sledovat právě probíhající mistrovství světa. V klášteře se však samozřejmě nevyskytuje nic tak moderního a pozemského jako televizor, a tak se musí malý mnich uchylovat k porušování tamního přísného řádu... - Norbuův snímek se opírá o detailní znalost reálií a o zobrazení pozemské stránky života v buddhistickém klášteře. Jemný komediální efekt vzniká z rozporu mezi oficiální, vznešenou stránkou buddhistické filozofie, a její reálnou praktickou podobou (např. tajné zábavy mnichů během modliteb). Tvůrce si je přesně vědom odlišností mezi pojetím světa v západní a východní kultuře a s nadhledem je konstatuje. V pozadí příběhu ovšem také zachycuje děsivou tragédii Tibetu, jenž s postupujícími léty od násilného obsazení Čínou zmizel z mapy světa, ale jenž vlastně mizí i z kolektivního vědomí generací, vyrůstajících v exilu. - Nenápadný snímek, jehož příběh „funguje" i navzdory absenci záporného hrdiny, získal ocenění mj. na filmovém festivalu v Mnichově či na MFF v Torontu. Byl také nominován na Cenu pěti kontinentů (Evropské filmové ceny). U nás se poprvé promítal na letošním MFF v Karlových Varech. - Zajímavostí je, že představitelé všech rolí stáli před kamerou poprvé. Orgyen Tobgyal (Geko) je ve skutečnosti otcem Jamyanga Lodroa, jenž hraje malého Orgyena. Opat choklingského kláštera, kde se film natáčel, představuje sám sebe.
Zdeno Kubina Filmový přehled 2000/11/17

Autor/Zdroj: Kubina Zdeno/Filmový přehled