Pohádka máje

POZOR, SPOILER

Mladí studenti v noci vyvádějí svérázné kousky v malé a úzké ulici, mají z toho pak velké pozdvižení. Ne toliko majitelé obchodů, jimž byly namazány kliky, přehozeny štíty s jejich živnostmi a pár dalších věcí.

Ráno se studentovi Richardovi těžce vstává, když jej paní domácí žene z postele. Pak jde do hospody na snídani a povídá číšnici, že pojede ke strýci do Ostrovačic. A tak se také stane. Zde se ocitá na tanečním bále, kde pozná dceru revírního Helenku. Ta odmítá tancovat, až po dlouhé době se ji povede přemluvit. Uprostřed tance se však Helence udělá nějak divně a jde z kola ven.

Richard je zpět na studiích a neví, že zrovna čtou jeho rodiče dopis, ve kterém je žádá o peníze. A taky jiný, v němž na něj prasklo, že dluží za dvě stě obědů. K rodičům také přichází pan Peka s tím, že mu Ríša dluží desítku. A také řekne vše o něm. Otec se naštve a žádá o pomoc strýce. Ten vidí jediné řešení a zve Ríšu písemně k sobě. Ten to bere jako výhru a odjíždí.

V Ostrovačicích mu nejprve jeho strýc, který jest knězem, trochu vydyndá. Richard vypadá, jako že si to bere k srdci. Pak se ocitá na hájovně u pana revírníka, kde se opět setká s Helenou. Vlastně přišel jen vyřídit pozvání, aby přišli všichni z hájovny ke strýci. Helenka nechce, ale když se fořt naštve, jde také. A jde také s Richardem do zahrady, kde se pokusí jí políbit ruku, a je zle. Helenka zazmatkuje a prchá.

Je jasné, že se Ríša zamiloval. Píše Helence zamilované dopisy, ale ona neodpovídá. Ríša to nevzdává a jednou ji najde u studánky v lese. Zde teprve jest mu povoleno vyjádřiti své city. Ale již se jejich vztahy prohloubily a sám Helenčin tatík je zastihl v lese spolu.

Láska je láska, ale žízeň je žízeň, a tak Richard zajde do hospody. Na další rande přijde unavený a usne.


Na další schůzce se omlouvá a Helenka mu dá nahlédnouti do svého deníčku. Následuje smíření. Ne na dlouho, protože jí začne vyprávět o ženách v Praze a opět následuje rozepře.

Richard se nedočká odpovědi na dopis, a ještě mu vydyndá její otec, když se náhodou setkají na cestě. I strýc mu vynadá a posílá jej pryč. Již jej zde nechce.

"Pohádka máje" - tento věčně svěží a kouzelný román Viléma Mrštíka o první velké lásce revírníkovy dcery Helenky k nezdárnému studentovi Ríšovi, byl podruhé zfilmovaný. Po první ještě němé verzi, přišel tentokrát Otakar Vávra s novým zpracováním, v režii, ve výkonech herců, v kameře. Ve všem je vidět snaha zachovat všechen půvab románové předlohy. Samotný příběh je známý: student Ríša studuje práva v Praze, více ovšem po hospodách než na univerzitě. Když tatínek již nechce platit za synáčka jeho věčné dluhy, ten se uchýlí ke strýci faráři do Ostrovačic. Tam se na vesnickém bále setká s Helenkou, která zatím již odrostla dětským střevíčkům - z toho vzniká láska plaché, lidí se stranící Helenky a tohoto, poněkud zludrařeného studentíka.

Až na několik pražských scén je to tedy v základě pro román a film vůbec námět zcela lyrický: májová hra první lásky s veškerými kouzly něhy, dychtivosti a mladého štěstí, prchavého omámení, snění za měsíčních nocí, skrývání, úniků do ztracených koutečků a ke studánce v lese, vzdychání, touhy, malých a marných vzdorů - a tak nám znovu oživila Helenku ve svém podání Nataša Gollová s křehkým něhyplným pochopením pro tuto mysliveckou dcerku a její svět nevinnosti, jeden z nejušlechtilejších hereckých výkonů českého filmu. Okolo ní pak ostatní postavy městečka na Brněnsku, především pak farář v podání Jindřicha Průchy, dobrácký, shovívavý k Ríšově slabosti, zevnějškem již na pohled sympatický.

Pak tu máme Jaroslava Vojtu, jako osobitého revírníka ze starých časů, starostlivého otce s nezahojenou ranou v srdci, způsobenou chybným krokem první dcery. Svatoplukovi Benešovi se podařilo vytvořit kontrastující postavu lehkomyslného, protivně poměštělého venkovského studenta, který ani sám dobře neví, co se s ním děje v lásce k Helence, Jaksi se za ni stydí, zapírá si ji, ale tento zápas prohrává k svému dobru. Dojem by byl ovšem silnější, kdyby nepředcházelo už kdoví kolik Benešových mladíků v českém filmu tak málo povahově a podáním rozlišených.

Co nám divákům pamětnických filmů "Pohádku máje" nejen dějově a herecky také obrazově přibližuje, je prostředí, jak je dokázal vyvolat režisér Vávra s kameramanem Pečenkou. Je to přece naše zem, náš kraj ve strhujícím vodopádu obrazů, z nejkrásnějších, jaké kdy česká kinematografie do této doby vytvořila. Jsou to spíš odhmotněné obrazy, než pouhá reálná krása. Spolupráce architekta Jana Zázvorky pak tu vytvořila interiéry, v jakých opravdu tehdejší lidé žili, takže ani na chvíli se nevtírá představa filmových kulis a ateliérových staveb. Především je to vidět na ostrovačické zámožné farské domácnosti z roku 1880 se směsí stylů, a pak v ostrovačické myslivně.

Tady pro historickou pravdu je nutné upozornit, že krajinné snímky byly natáčeny v dobříšských lesích a na lukách kolem tzv. Collorado-Mansfeldovské hájovny, stavby byly ovšem pořízeny podle původních studií na autentických místech v Ostrovačicích. Film "Pohádka máje" potěšil diváky v neradostné době protektorátu a svou poetickou krásou těší diváky dodnes.

Tento film představuje již druhé zfilmování impresionistického románu Viléma Mrštíka v české kinematografii (ještě němou verzi příběhu natočil režisér Karel Anton v roce 1926 s mladým Jiřím Voskovcem v hlavní roli). Režisér Otakar Vávra spolu s kameramanem Ferdinandem Pečenkou (a samozřejmě s přispěním hudby Jiřího Srnky) chtěli obrazově vyjádřit lyričnost předlohy, proto natáčeli na infračervený materiál (používal se pro filmování "nočních" záběrů za slunečního jasu). Právě s použitím filtrů se dosáhlo působivého efektu: krajinné záběry získaly snovou náladu. Stylizovány byly i záběry z interiérů, osvětlované tak, aby dlouhé stíny na stěnách a stropech příbytků vyvolávaly představu soumraků a podvečerů se zapadajícím sluncem.

Romantický příběh lásky nevinné Helenky (Nataša Gollová), dcery starého revírníka, a světáckého studenta Ríši (Svatopluk Beneš) po mnoha peripetiích končí napravením Ríši a šťastným koncem. Ve filmu debutovala rolí Ríšovy pražské bytné tehdy ještě brněnská herečka Vlasta Fabiánová.

Otakar Vávra získal za tento film Národní cenu 1941 za scénář a Nataša Gollová byla dekorována stejnou cenou (s přihlédnutím k dalším filmům) za herecký výkon.

Milostný příběh Viléma Mrštíka natočil již v době éry němého filmu, v roce 1926, režisér Karel Anton. V roce 1940 se k této látce vrátil Otakar Vávra. Na rozdíl od dřívější adaptace se soustředil na příběh revírníkovy dcery Helenky a studenta Ríši a pokusil se zachytit prostou poezii mladé lásky uprostřed jarní přírody. K poetice filmu přispěla především citlivá kamera Ferdinanda Pečenky, který použil speciálních a neobvyklých kameramanských postupů, aby dosáhl co největší působivosti. Také Srnkova emotivní hudba umocnila celkové lyrické vyznění filmu.

Režisér Otakar Vávra měl šťastnou ruku i při výběru hlavních představitelů – Nataši Gollové a Svatopluka Beneše pro ústřední dvojici, Leopoldy Dostalové pro roli tety Marty a Jaroslava Vojty jako revírníka. Diváky a kritiky zaujala i postava citově neukojené bytné v podání Vlasty Fabianové. Film měl premiéru v říjnu 1940.

Zdroj: ČT

Student Ríša se nevěnuje právům, ale flámům a výtržnostem. Rozzlobený otec již odmítá platit jeho dluhy. Ríša však není úplně zkažený. Rozhodne se odjet na čas ke strýci faráři na Moravu a tam se připravit na zkoušky. Na venkovském plese se seznámí s Helenkou, plachou revírníkovou dcerou. Půvabná dívka Ríšu okouzlí. Je úplně jiná než ženy, které doposud poznal. Jejich známost se mění ve velkou lásku. Plynou dny a idylický vztah začíná Ríšu nudit. Z jakési škodolibosti začne jednou Helence vyprávět o svém bývalém zhýralém životě a o zlomených srdcích krásných žen. I když to jsou vesměs smyšlenky, Helenka je dotčena a odmítne se dál s Ríšou scházet. Strýček farář se rozzlobí a vykáže synovce z domu. Ríša zoufale hledá Helenku, aby se s ní udobřil. Až těsně před odjezdem vlaku do Prahy mu Helenka odpouští.

Zdroj: NFA