Pod sluncem Satanovým

Po Robertu Bressonovi a jeho Deníku venkovského faráře (Le journal ďun curé de campagne, 1951) se s „nezfilmovatelným“ literárním odkazem francouzského katolického spisovatele Georgese Bernanose utkal i Maurice Pialat. První film podle cizí literární předlohy, který tehdy dvaašedesátiletý filmař natočil, je dějově navenek věrnou adaptací, pod jejímž povrchem však vře, nejednoznačná, výbušná autorská energie – podobně jako pod zprvu hrubým zevnějškem mladého venkovana Donissana, který se navzdory varování „povolaných“ tvrdošíjně rozhodne setrvat na kněžské dráze. Nejdřív neoblíbený u nadřízených i u farníků, zmítaný pochybnostmi a bojem s vlastní pýchou, průměrností a tělesností, volí Donissan svébytnou vlastní cestu ke spáse. Její součástí je mladičká švadlenka se špatnou pověstí Germaine, jejíž smrt drsný mladý kněz nechtěně zaviní, i trvalý hrdinův souputník na jeho životní cestě – pokušitelský satan. Ten se knězi, putujícímu krajinou do vzdálené farnosti v Etaples, představí jako koňský handlíř a „daruje“ mu mučivou schopnost nahlížet do duší jeho bližních. Film získal Zlatou palmu na MFF v Cannes 1987.

Ve francouzské znění s titulky.

Zdroj: ČT

Po Robertu Bressonovi a jeho Deníku venkovského faráře (Le journal ďun curé de campagne, 1951) se s „nezfilmovatelným" literárním odkazem francouzského katolického spisovatele Georgese Bernanose utkal i Maurice Pialat. První film podle cizí literární předlohy, který tehdy dvaašedesátiletý filmař natočil, je dějově navenek věrnou adaptací, pod jejímž povrchem však vře nejednoznačná, výbušná autorská energie -podobně jako pod zprvu hrubým zevnějškem mladého venkovana Donissana, který se navzdory varování „povolaných" tvrdošíjně rozhodne setrvat na kněžské dráze. Nejdřív neoblíbený u nadřízených i u farníků, zmítaný pochybnostmi a bojem s vlastní pýchou, průměrností a tělesností, volí Donissan svébytnou vlastní cestu ke spáse. Její součástí je mladičká švadlenka se špatnou pověstí Germaine, jejíž smrt drsný mladý kněz nechtěně zaviní, i trvalý hrdinův souputník na jeho životní cestě - pokušitelský satan. Ten se knězi putujícímu krajinou do vzdálené farnosti v Etaples představí jako koňský handlíř a „daruje" mu mučivou schopnost nahlížet do duší jeho bližních. Přestože Donissan nakonec mezi svými novými farniky získá pověst svatého, nepřestává ani v posledním okamžiku svého života usilovat o nedosažitelnou dokonalost a vítězství nad všudypřítomným pekelným protivníkem. Film získal Zlatou palmu na MFF v Cannes 1987.
38. MFF Karlovy Vary

Adaptace slavného románu Georgese Bernanose se odehrává v roce 1926. Šestnáctiletá Mouchette (Muška) zabije svého milence a svěří se abbému Donissanovi. Ten však je sám zmítán pochybnostmi o svém poslání a víře a není schopen poskytnout dívce požadovanou duchovní oporu.
Film natočil režisér Maurice Pialat a sám si ve filmu zahrál jednu z hlavních rolí.

Autor/Zdroj: Popis
televizní program

Svatost ve stínu zla a pochyb

V souvislosti s adaptací svého románu Pod sluncem Satanovým se francouzský spisovatel Georges Bernanos (1888-1948) nedostal do ohniska filmařského zájmu poprvé. Katolického autora, jehož jako hrdinové zajímají kněží a jenž popisuje jejich souboje s pochybnostmi a zlem, se už v roce 1950 ujal Robert Bresson, jehož legendární Deník venkovského faráře si vydobyl trvalé místo v kinematografických dějinách jako př1dad originálního přístupu k problému zvanému adaptace. Možná to ovšem byla právě stylotvorná síla režijní askeze, již se velký francouzský režisér ve svém mistrovském snímku oddal, která filmařům tak dlouho bránila vrátit se k Bernanosovu dílu. Nápad Maurice Pialata zfilmovat u roce 1987 spisovatelův první román Pod sluncem satanovým, který poprvé vyšel deset let před „Deníkem" - v roce 1926 - tak představuje
Hned dvojí troufalost: jednak nutí k poměřováni s „nezfilmovatelným" Bernanosovým textem, jednak s divácky známým a kriticky kanonizovaným dílem Bressona (autora s nímž Pialata váže stejné rodiště - kraj Puy-de- Dóme).
Maurice Pialat v první adaptaci své autorské filmografie nenabízí žádný radikálně nový způsob jak se Bernanosavu textu přiblížit: navenek statické pojetí, pod strohým povrchem plné výbušné energie, se ovšem přirozeně konfrontuje nejen s „fyzickým“ stylem Bressonovým, ale i s předchozí tvorbou samotného, tehdy dvaašedesátiletého režiséra. Se scenáristkou Sylvií Dantonovou se Pialat rozhodl zachovat „textovou" podstatu románu. Až na řídké výjimky, vynucené přirozenou podstatou filmového média, zůstal věrný Bernanosovu textu. Tato věrnost ovšem neplyne z dojmu nucené služebné piety, ale z pocitu vášnivého souzněni: strohá divokost románu dokonale vyhovuje Pialatovi - tvůrci nelítostně syrových dramat dokumentujících příběhy postav, svíraných z jedné strany určujícím osudem a z druhé vlastní omezeností.
Podobnost filmu Pod sluncem Satanovým s Bressonovým Deníkem venkovského faráře tak zustává především vnější. Také diváci Pialatova filmu sledují, jak si abbé Donissan píše deník, také tento kněz v dlouhých nevzrušivých pasážích v duchu disputuje sám se sebou, s Bohem i s pokušitelským ďáblem. Také tito hrdinové vedou do vlastních niter zahleděné dialogy bez ohledu na to, zda jde o vzdělané kněze Donissana a Menou-Segraise či o prostou švadlenku Mušku.
Z přiznané literárnosti Pialatovy adaptace se rodí nová kvalita: jednou z klíčových scén filmu je mlčenlivé pěší putování znaveného Donissana zmrtvělou zimní krajinou do vzdálené vesnice, kde má pomoci nemocnému kolegovi. Hudba Henriho Dutilleuxe a kamera Willyho Kuranta hrdinovo bloudění mění ve významuplnou kalvárii a připravuje nás na jeho setkání s koňským handlířem-Satanem, jenž pochybovačnému mladému knězi umožní poznat svou sílu a vidět do duší druhých. Tato ryze filmová scéna je ve svém konečném vyznění vlastně rovněž "textová": právě bez síly okolních "viditelných" dialogů a monologů by se totiž změnila ve vyprázdněný artefakt. Stejně je tomu s postavou samotného Donissana, tak často pozorovaného jako „vnější" objekt. Lehce nahrbená záda v černé sutaně mají tutéž významovou hodnotu jako hrdinova bledá, potlačovanými emocemi bolestně sevřená tvář. Vše, co se děje v Donissanově ztajeném nitru, nalézá vyjádření v navenek nevzrušivých šerosvitných obrazech nehostinných pokojů, pustých krajin a cizích tváří. (...)
Pro takové náročné pojetí ovšem Pialat potřeboval najít především odpovídající představitele hlavních rolí. Základní rozdíl mezi jeho a Bressonovým pojetím tkví v tom, že pro svůj film neangažoval neherce-modely (i když ve svých začátcích jich také on využíval), ale vesměs zkušené profesionály, kteří by se dokázali „obrátit naruby a ukázat své rozbolavělé nitro". Nejdůležitějším rozhodnutím pro podobu příštího díla se stalo obsazení hlavní role hereckou hvězdou Gérardem Depardieuem. Tím vlastně do duelu Bernanos - Pialat zasáhl třetí, rozhodně nikoli nejméně významný kreativní element. Tehdy devětatřicetiletý Depardieu měl za sebou role v komediích, dramatech i kostýmních romancích a spolupráci s nevětšími režisérskými osobnostmi (Francois Truffaut, Marco Ferreri, Bertrand Blier, Andrzej Wajda, Alain Resnais...), včetně samotného Pialata, s nímž natočil v roce 1980 Loulou a o pět let později Policii (...) Po skončení práce na filmu, v několikaměsíčním stavu naprostého vyčerpání a zároveň dychtivého čekání na roli Rodina v Camille Claudeové, začal Depardieu psát texty, jež později vyšly pod názvem Ukradené dopisy. Ve vzteklém, téměř milostném psaní, věnovaném letitě konfliktnímu vztahu s Pialatem, nazývá herec natáčení filmu Pod sluncem Satanovým "dobrodružstvím" a vyznává se otevřeně z pocitu soupeřivé blízkostí, kterou k režisérovi cítí. Právě tento zuřivý souboj dvou vyhraněných individualit o výsledný tvar, jenž probíhal během natáčení, můžeme považovat za pramen sytící zneklidňující proměnlivou atmosféru filmu. (...)
Projekt 100 - 2000

Autor/Zdroj: Prokopová Alena/


Protagonistou filmu je mladý kněz - hrubý venkovan, který si tvrdohlavě zvolil kněžskou dráhu. Vášnivě umanutý kněz se pokouší asketickým životem bojovat se sžíravými pochybnostmi, vlastní tělesností i průměrností. Setkání se Satanem, jenž se stane trvalým souputníkem jeho životní cesty, mobilizuje to nejlepší z knězovy rozporuplné povahy a žene jej do soukromého souboje o spásu „duše světa".
Výjimečná působivost komorního snímku je dosažena syntézou vynikající kamery, hudby a mimořádného hereckého výkonu Gérarda Depardieua v hlavní roli.
Program ART

Autor/Zdroj: /

Po Robertu Bressonovi se s dílem francouzského katolického spisovatele Georgese Bernanose (1888-1948) utkal scenárista a režisér Maurice Pialat: Převést na filmové plátno román Pod sluncem Satanovým jenž je Bernanosovým prvním literárním dílem, představovalo hned dvojí troufalost: Pialat měl jednak sílu svést souboj s "nesfilmovatelným ", dialogy a popisy přetíženým textem, jednak našel odvahu poměřit se s kanonizovaným dílem Bressonovým. Tehdy dvaašedesátiletý tvůrce natočil v roce 1987 svůj první film podle cizí literární předlohy (až dosud realizoval jen autorské snímky). Nenabízí radikálně nový způsob, jak se Bernanosovu textu přiblížit: v navenek statickém pojetí, pod strohým povrchem plným nejednoznačnosti a výbušné energie, zachoval věrnost textu. Nevyhýbá se dlouhým dialogům ani rozměrným nevzrušivým sekvencím (nejvýraznější je hrdinovo pěší putování do vzdálené farnosti). - Protagonistou je mladý kněz Donissan - hrubý venkovan, který si tvrdohlavě zvolil kněžskou dráhu. Není oblíben ani mezi farníky, ani u nadřízených. Navzdory vlastnímu zoufalství, pochybnostem i pocitům viny si razí svou soukromou, zoufalou cestu ke spáse. Vášnivě umanutý kněz se pokouší asketickým životem bojovat se sžíravými pochybnostmi tělesností i průměrností. Pohybuje se mezi přikázanými projevy víry a vlastním bojovně pochybovačným směřováním k její niterné podstatě: stravován vlastní nejistotou směřuje skrz vražedný omyl, jenž zaviní smrt dívky Mušky, od sebemrskačské nehybnosti k bojovné mužné činorodosti. Setkání se Satanem, který u stane trvalým souputníkem Donissanovy životní cesty, mobilizuje to nejlepší z knězovy rozporuplné povahy a vžene ho do soukromého souboje o spásu "duše světa". - Na výjimečné působivosti komorního snímku, zatěžkaného "nemoderním" tématem a vnějškově neatraktivním zpracováním, má lví podíl hudba Henriho Dutilleuxe a kamera Willyho Kuranta, především však herecké výkony hlavních představitelů: Gérarda Depardieua, jenž s Pialatem spoluvytvářel Donissanův charakter, Sandrine Bonnaireové (Muška) i samotného režiséra, který ve filmu ztvárnil výraznou postavu hrdinova mentora Menou-Segraise. - Výlučný snímek získal Zlatou palmu na 40. MFF v Cannes, pochopení širšího publika se však nedočkal. Přesto však zůstává myšlenkově i formálně výjimečným dílem, jež si zaslouží plnou diváckou pozornost i dnes.

Autor/Zdroj: Prokopová Alena/Filmový přehled


Katolický spisovatel Georges Bernanos, bouřlivácký režisér Maurice Pialat a fenomenální hvězda Gérard Depardieu - to je navenek nesourodá trojice vyhraněných osobností. Z jejich střetu vznikla jedna z nejzajímavějších filmových adaptací druhé poloviny 80. let. Pialat jako tvůrce nelítostně syrových dramat o osudu a vině s tichou, tvrdošíjnou pokorou přijal výzvu poměřit své síly s klasickou adaptací Bernanose - Deníkem venkovského faráře Roberta Bressona.
Z divácky nevděčného příběhu o problémovém venkovském knězi, který si navzdory vlastním pochybnostem a vině razí svou soukromou, zoufalou cestu ke spáse, neudělala hit ani Depardieuova fascinující herecká kreace. Malou náplastí pro autory pozoruhodného snímku se stala kontroverzně přijatá Zlatá palma na MFF v Cannes 1987.

Autor/Zdroj: /Cinema