Po noci den

Nadšení tiskárenských dělnic na žňové brigádě zlomí apatii družstevníků a boj o zrno skončí úspěchem.

Autor/Zdroj: /Popis


Od filmu, uváděného s podtitulkem "vesnické drama", očekává divák právem vzrušující a společensky závažný dramatický děj, který by uchvacoval hluboce promyšlenými a propracovanými konflikty, typickými pro dobu, v níž se příběh odehrává. Zvláště závazně platí pak tyto požadavky pro dílo se současnou thematikou - a to je případ nového českého filmu "Po noci den".
Příběh filmu, jehož autorkou je Ema Řezáčová, líči neutěšené poměry v jihočeské vesnici Běšicích, tak, jak je poznává tiskárenská dělnice z města Karla Tolarová, která přijíždí na žňovou brigádu. Neohrožená brigádnice šmahem řeší osobní a rodinné těžkosti obyvatel vesnice, iniciativně podpoří i snahy o vyřešení žňové kalamity, způsobené liknavostí blízké STS v dodání strojů a porazí i místního kulaka, kterému do jejího příchodu nesměla mládež zpívat pod okny. Jejím působením se během dvou-tři dnů na vesnici všechno změní: věčně rozvaděné manželství předsedy JZD se přetvoří v obraz nejkrásnější rodinné pohody, předseda stranické organisace Vávra začne vyvíjet družstvu prospěšnou činnost a i jeho rozhárané rodinné poměry se pěkně upraví, mrzáček Fanynka Lešťáková je zachráněna ze spárů svého padoušského manžela Jouzy, žně se zdárně rozběhnou i s rychle opraveným samovazem a dokonce i mládež najde odvahu ke zpěvu pod kulackými okny. Zkrátka: Karla je ideálem onoho "boha na mašině" ze starořeckých komedií, který přílítne, všechno spraví, zařídí a srovná, aby pak s vědomím dobře vykonané práce opět zmizel.
Řada drobných sporů a konfliktů, i když leckdy zajímavých, ještě ovšem netvoří dramatický příběh. Ten vyžaduje jasný ústřední děj nebo i více dějů - hluboký, logicky narůstající konflikt - nebo i více konfliktů. To vše ve filmu chybí. A co je nejhorší: fabule díla je nesrozumitelná, není jasno oč v podstatě jde a činy lidí nejsou logicky odůvodněné a proto také nesrozumitelné.
Přijížďějící Karla najde místo Běšic jakousi zakletou vesnici. Lidé celkem nic nedělají a ani je to příliš nevzrušuje, ačkoliv se již zrno sype z přezrálých klasů. Všichni se totiž boji války a téměř ji očekávají - nejvíc Drátková - a proto vyvíjejí činnost ve smyslu hesla "mouchy snězte si mě!". Kdo dokázal způsobit takovou masovou psychosu, není jasno: podezřeni tkví sice na kulakovi Slámovi á jeho pomahači Jouzovi, ale že by dva lidé takto popletli většinu obce?
Sláma i Jouza od počátku filmu všemožně usilují o to, aby Karla Tolarová odešla, nebo byla zneškodněna. Sáhnou dokonce i k sabotáži, když otráví rtutí krávu, kterou brigádnice z města ošetřuje, a tak chtějí ji vřed vsí znemožnit: Proč to dělají, to se může divák jen dohadovat. Snad je to pro Karlino pokrokové vystupování, snad proto, že chce, aby se sklízelo obilí (to je zřejmě nová, pro třídní nepřátele zvlášť nebezpečná myšlenka), snad pro její péči o nemocnou Fanynku, které se chce Jouza zbavit.
Není jasno, proč STS nedodala stroje, proč se o to družstevníci nestarali, proč zjevného sabotéra Slámu už dávno nezavřeli, proč má Jiřinka Vávrová potíže se svými ctiteli, proč přijela Karla sama a bez ohlášení na brigádu a čím to je, že všechno tak rychle a bystře odhalí a vůbec proč se do všeho tak plete. Takových "proč" je v příběhu ještě celá řada a film na ně buďto vůbec nedává odpověď, nebo dává vysvětlení nejasné a jindy nepřijatelné. Těžko lze na přiklad pochopit, proč Drátek nejede osobně do STS, aby zařídil dodání strojů. Že by mu v tom bránila ženina žárlivost, je nepochopitelné; a jestli to přijmeme, pak je vyloučeno, aby lidé s rozumem v hlavě zvolili takového člověka za předsedu. Zdůvodnění žňové zahálky družstevníků, kteří tvrdohlavě čekají na stroj a s jakousi "družstevní hrdost" odmítají kosit ručně, byť i za cenu ztráty úrody, je přímo absurdní malichernosti proti tomu, co znamená úroda pro každého zemědělce! A takovéto neodůvodněné, nepromyšlené situace a zápletky provázejí celý film a dokonce mají tvořit i jeho dějovou i dramatickou páteř!
Charaktery postav mají vesměs jeden pozoruhodný rys: jejich individuální zvláštnosti spočívají ve výstřednostech nebo dokonce vyšinutosti povah a způsobu života.
Drátek a Drátková jsou typičtí hysterikové: ona hystericky žárlí a třese se před válkou, on se s ní hystericky hádá a nakonec se s notnou dávkou hysterie sbližují a smiřují. Marie Glázrová a Soběslav Sejk herecky pravdivě vyjádřili nenormální povahu obou postav, které jsou však v zásadním pojetí jako hrdinové příběhu nepravdivé. Družstevník Vávra má snad být typem bodrého a rozšafného hospodáře, je však spíše těžkopádný a trochu přihlouplý. Jaroslav Vojta má v rolích tohoto druhu bohaté zkušenosti a také je dobře využil, žel nadarmo. Stejně jako Drátek je se svým charakterem jako čelný funkcionář družstva a dokonce představitel strany nepřijatelný. Vávrova žena Marie (M. Nademlejnská) je furie s ďáblem v těle. Na tom nic nemění tvrzení, že prý to myslí dobře. A tak to jde dál: mladý Jarda Krompík (Antonín Šůra) je prostě hloupý, Jiřina Vávrová (Marcela Stejskalová) je děvče trošku potřeštěné a Karla Tolarová je ze všech nejméně normální - je totiž naprosto dokonalá, vzor papírové hrdinky ze špatného úvodníku. Na takových lidech pak stojí a padá (to hlavně!) film o problémech dnešní naší vesnice.
Vyšinuté jsou i zbývající postavy: bezcharakterní krysa Jouza Lešťák (Lad. Pešek), který pro vášeň k staropanenské lítici Ance Slámové, pyšné qruntovnici (hraje ji Libuše Pešková) chce utratit svou vlastní chromou ženu Fanynku (Vlasta Chramostová). Jouza chytrácky podlézá družstevníkům i hrubému a sadistickému kulakovi Slámovi, na jehož grunt má stejný zálusk, jako na jeho sestru. U této čtveřice jsou charaktery i vzájemné vztahy vytvořeny velmi dobře a i herecky jsou nejlépe zvládnutými a proto i nejpravdivějšími postavami filmu. Škoda, že nenašly lepši uplatněni v závažnějším dramatickém ději a zůstaly jen dobrou episodou vedle řady nedomyšlených episod, které tvoří chudý děj, vyúsťující do bezútěšné prázdnoty nevýznamných a nedramatických rozuzlení.
Režisér Jaroslav Mach společně s kameramanem Josefem Střechou vytvořili bezútěšný obraz vesnice, plný kalných nálad, šerosvitu a oprýskaných staveb i zanedbaných prostor obce. Temné, neradostné záběry podivně kontrastují s parádností některých interiérů, zejména s bytem předsedy Drátka. Těžko uhodnout, proč ty temnoty, smutek a beznaděje. Jestli vyjadřují bezútěšnost příběhu, ve kterém není žádná jasná perspektiva, žádné východisko z nejasných situací, pak to odpovídá pravdě. Rozhodně to však nevyjadřuje pravdě života, která je i v nejhorších situacích naplněna lidským optimismem, vírou v tvořivou činnost, která vždy najde východisko. V závěru filmu postupně všechno dobře dopadne: Jouzova žena je dopravena do nemocnice. aby se konečně vyléčila, vyřeší se osobní problémy lidi a i žně jsou zdárně zajištěny i započaty. Úsilí Karly Tolarové vítězí - jenže toto schema nikoho nepřesvědčí: dobře to dopadne proto, že to tak autoři chtěli a že to do filmu dali. Divák však není z příběhu samotného přesvědčen, že to tak muselo být, neví, co bylo zlé a proto také neví, co se v dobré obrátilo. Byla noc a nastal den. Zbývá jen vědět, v čem ta noc spočívala a jaký to je den, co se změnilo a vyřešilo, co mu to - divákovi - má říci a co mu to má dát. A v tom film mlčí. Neprávem.

Autor/Zdroj: Dvořák Ivan/dobová recenze