Plukovník Švec

"Plukovník Švec". Mimořádný divadelní úspěch Medkovy hry "Plukovník Švec" znamenal již velkou dávku jistoty, že se toto dílo objeví i na filmovém plátně. A tak se i stalo. Filmu se to podařilo i bez tohoto předpokladu vlastní silou, to znamená: svědomitou režií a poctivými výkony herců zapsali se do dějin tehdejšího českého filmu jako jeden z nejzdařilejších. Ba, pokud jde o hromadné scény, zejména bitevní, neměla naše kinematografie do té doby žádné tak dobře sehrané za vedení českého režiséra. Pokud se jeho práce nazvala svědomitou, znamená to, že si musel osvojit jistě nejdříve důkladně vlastní znalosti, aby do podrobnosti vytvořil a do života vyvolal legionářské prostředí tak, jak jej diváci znali z vypravování legionářů, knih a z rozptýlených obrázků.

Režisér Innemann využil i těch filmových prvků, z nichž se tvoří obrázky náladové, jemně dekorativní, jako byla například smrt mladé Rusky, s pozadím mračného večerního nebe. Nejsilněji působí děj tam, kde proti sobě staví v případném střídání kontrasty: obětavé hrdinství Čechoslováků a ležerní bezstarostnost ruské buržoazie, hýřící téměř před branami smrti a na samých krajích propasti bolševického pekla.

Dá se pochopit, že taková buržoazie - a snad se dá Medkovi věřit, že nezkresloval - byla spravedlností dějin odsouzena k zániku, protože nebyla schopna obětí pro záchranu vlasti. A nad tím se právě vznáší vysoko mravní idea filmu a dosah tragického Švecova skonu: oběť života pro velkou ideu národní kázně v osudných okamžicích. Film přinesl mnoho dobrých hereckých výkonů, z nichž v popředí je pan Kódl, kterého nádherně ztvárnil Josef Rovenský a Rolandův Martyška.

O Karenovi, který vytvořil hlavní roli, se dá říct, že mu lépe svědčilo divadelní jeviště než film, kde divák vnímá jen očima a neslyší mluveného slova, očekává od představitele tak dramatické role více rozmanitostí pro výrazy citů a duševního hnutí.

Poznámka autora: Tento veliký film, který byl natočený ještě jako němý, má v sobě kouzlo autenticity. Všichni herci hrající legionáře, nejen tak vypadají, ale oni se pro ten film legionáři stali. Jejich tváře, gesta a celé vystupování v tomto filmu vypadá, jako by se jednalo o film dokumentární, nikoliv hraný. Kdyby se dnes tvůrci rozkrájeli, tyto typy by nebyly k mání, i kdyby prošli světa kraj. Při uvedení do kin byli diváci nemile překvapeni a to proto, že: Film byl totiž prohlášený za "kulturně výchovný", a proto byl osvobozen od dávky. Jaké bylo nemilé překvapení, že přes tohle prohlášení se dávka vybírala ostošest a diváci to považovali za křiklavé bezpráví proti českému filmu.

Československé legie v Rusku mají bolševickou vládou zaručený volný průjezd do Vladivostoku. Před Penzou zachytí však československý oddíl zprávu, že Čechoslováci mají být odzbrojeni, rozděleni a vřazeni do Rudé armády. Na tuto zprávu se oddíl opět zmocní odevzdaných zbraní, svěří velení poručíku Švecovi, jemuž vysloví zároveň plnou důvěru a se zbraní se postaví Sovětům na odpor. Pod vedením nového velitele jdou Čechoslováci přes houževnatý nápor bolševiků od vítězství k vítězství. Ale po nekonečné řadě bojů jsou už unavení a propadnou malomyslnosti s pocitem, že jsou odkázáni jen sami na sebe, že svět o nich neví. Nezodpovědní demagogové mezi nimi šíří poraženecké nálady až se jim podaří zasít nedůvěru i k veliteli. Plukovník Švec, aby zachránil vojsko a jeho čest, obětuje svůj života zastřelí se. Jeho oběť není marná, Čechoslováci se opět vzpruží a probijí se celou Sibiří do Vladivostoku, aby se vrátili do vlasti.

KOLEKTIV AUTORŮ. Český hraný film I. 1898 – 1930. Praha: Národní filmový archiv, 1995. 285 s. ISBN 80-7004-082-3.

Medkova divadelní hra o vítězné anabázi Čechoslováků Ruskem a aksakovské tragédii jejího ústředního hrdiny, plukovníka Švece, je přímo předurčena k filmové adaptaci. Snad by bylo lze dokonce říci, že její námět je mnohem spíše filmový než divadelní, neboť jenom film dovede zobrazit celou šíři a hloubku válečného rámce dramatu, ukázat divákovi děje, o nichž divadelní zpracování ústy svých postav jen referuje. Bezprostřední vnímání událostí, z nichž vyrostla Švecova tragédie, může koncentrovati její účin k nejvyšším hranicím, téměř nedosažitelným slovním výrazem zpracování divadelního a tento film může sloužiti znovu za příklad, jak realita světelných dramat – třeba stínově nehmotná – je jednou z nejpodstatnějších složek jejich působivosti. Scenáristé filmu Josef Neuberg, Václav Wasserman a Svatopluk Innemann neměli nejlehčí a nejvděčnější úkol: Šlo o to, přivést do optické řeči obrazů spleť událostí, jež jsou sice samy o sobě jistě dramatické, ale potřebují býti vedeny jednotnou vývojovou linií, aby vyzněly s plným účinem. Šlo tu však i o to, aby byl titulku ponechán jenom jeho úkol vysvětlující a všechna formace divákova vnímání aby připadla obrazu. Prvá podmínka je splněna scenáristy celkem dobře a nelze jim upřít poctivou snahu, přetvořiti divadelní hru na skutečný film. Nevyhnuli se na několika místech titulkům, které by více přesvědčovaly, kdyby méně mluvily. Celkovému pojetí vadí také rozškatulkování všech postav do dvou charakterových kategorií: jsou to buďto lidé dobří, stateční a čestní, nebo zlí, zbabělí a záludní. V kolektivním dramatu, jakým je nesporně Plukovník Švec, působí toto jednoznačné třídění hodně nepravděpodobně. Režisér Svatopluk Innemann neměl úkol lehký – tím spíše, že všechny jeho poslední filmy přinesly značné zklamání. Plukovník Švec je jeho dobrou rehabilitací. Innemann trpěl nejvíce tím, že byl systematicky vypichován, jako jediný a nejlepší český veseloherní režisér. Aby si tuto reputaci podržel, snažil se být vtipný stůj co stůj – z čehož vznikalo mnoho flekovských žertíků, jaké jsme těžko stravovali ve filmech Neviňátka, Ve dvou se to lépe táhne – i v posledním Kondelíkovi. V Plukovníku Švecovi je opatrnější. Ani tam, kde sama postava sváděla k sousedskému vtipaření (pan Kodl) nepřekročil meze vkusu. Schematismus v třídění charakterů, na nějž jsem už upozornil, zavedl ho však někde nebezpečně daleko: takoví tři bolševičtí komisaři, jak jím jsou kresleni, mohli by snad vystupovati v operetě, ale nikoliv ve vážném filmu, třeba — nebo snad tím spíše, že je zahrocen tendencí protibolševickou. V jiném směru režisér překresluje ruskou společnost městskou a aristokratickou. Neodpustitelné jsou pak Hradčany s kolorovanou (!) duhou, jimiž film končí. Filmově velmi zdařilé jsou scény válečné, obratně střižené, jež mají prudký vzruch a tempo. Vtipně řeší situaci, kdy místní vojenské velitelství rudé armády telefonuje s ústředím v Moskvě a tento hovor jest poslouchán českými legionáři: rychlá panorama vede diváka z jedné kanceláře přes perspektivu ubíhajících telefonních drátů do druhé kanceláře, při zpětném pohybu se zvolní, ukáže v přiblížené scéně připojené vedení, po němž sklouzne vertikální panoramou k úkrytu, v němž jest hovor českými dobrovolci naslouchán. V popředí zájmu je herecké ztělesnění titulní postavy dramatu, nešťastného plukovníka Švece. Bedřich Karen se snad až příliš úzkostlivě bál překreslenosti výrazu divadelního – aniž jej dovedl nahraditi plně výrazem filmovým – takže jeho mimická stupnice je velmi chudá a obmezuje se na několik málo tónů, jež se v nejrůznějších situacích neustále opakují. Nejsilnější hereckou individualitou filmu je nesporně Otto Zahrádka, jehož major Kaluža je vykreslen pevnými rysy a s dobrým smyslem pro detail. Vedle něho podávají krásné, vyrovnané výkony Josef Rovenský (pan Kodl) a L. H. Struna (vojín Perný). František Roland si se svým Martyškou nevěděl místy rady právě tak, jako Fred Bulín se svým poručíkem Trojanem, ač i tak mají jejich výkony slušnou úroveň. Irena Ardenová má dobrý zjev a ztělesňuje svou Marii Ivanovnu, nešťastné děvče, jež jde desítky kilometrů za svým Josefem, zejména v první polovině filmu působivě, protože prostě a lidsky. Zdena Kavková (Nataša) ani Káťa Inglerová (její matka) nedovedly dát svým aristokratkám patřičnou noblesu a přesvědčivost a tak se stala celá jejich dějová epizoda něčím, co znělo nesourodě a mělo už v koncepci scénáře odpadnout — značně na prospěch celku. Kameraman Bohumil Kolátor, s jehož jménem se setkáváme v hraném filmu poprvé, překvapil svou vysokou vyspělostí technickou a velmi dobrým smyslem pro obrazovost záběru. Zejména noční scény válečné reprodukuje stylem, za nějž by se nemusil stydět ani velmi obratný operatér americký. Na několika místech trochu vadí, že pozadí divákovi prozrazuje podmračný šedivý den, kdežto postavy v popředí mají ostré světlo slunečné pohody dodané elektrickými reflektory. – Úspěch Plukovníka Švece je nejen úspěchem všech, kdož na tomto díle spolupracovali, ale i dokladem toho, že i domácí film by byl s to vymaniti se z dosavadních úzkých poměrů, kdyby mohl pracovati alespoň v trochu větším formátu, neobmezovaném položkami rozpočtovými.

SMRŽ, Karel. Plukovník Švec. Rozpravy Aventina. Týdeník pro literaturu, umění a kritiku. 1929 – 1930, roč. 5, č. 21, s. 251.