Persona

ngmar Bergman natočil tento snímek v roce 1966 nedlouho poté, co prodělal vážnou chorobu, během níž se ocitl na hranici života a smrti. Jeho rozpolcený duševní stav se bezprostředně promítá do děje i stavby filmu. Vše začíná velmi neobvyklým prologem, předsazeným před samotný filmový děj,pro nás jen jakýmsi neuchopitelným sledem zdánlivě nesouvisejících bizarních sekvencí, symbolizujících autorovo zraněné nitro a zpochybnění hodnot jeho dosavadního světa. Sledujeme postupně záběry pavouka, zkrvavené ruky, ostré hroty mříže následuje záběr mrtvých těl dvou starých lidí, ženy a muže, výtvarně silně vypovídající asociace symbolizující duši ve stavu zmatku a neutříděnosti Právě tak samotný film, jehož hrdinkami jsou dvě ženy, mladá zdravotní sestra Alma a herečka Elisabeth, obsahuje několik snových scén, které jen těžko zařadíme do reálného děje. Taková jsou například noční setkání Almy a Elisabeth, kdy si obě ženy fascinovaně prohlížejí své tváře, nápadné svou podobností. I postava Elisabethina manžela přichází za Almou jakoby ze sna a v naprosto nereálných souvislostech,do kterých se zase vrací. Právě díky této neexistující hranici mezi fantazií a realitou může divák vidět v tomto neobvyklém a v televizi nikdy neuvedeném projektu jen jakýsi sen rozpolcené bytosti, která bojuje se svými dvěma tvářemi, aby se v závěru spojila v jedinou. V hlavních ženských rolích zazáří Bibi Anderssonová v roli Almy a Liv Ullmannová jako Elisabeth.

Ve švédském znění s titulky.

Zdroj: ČT

Příběh se točí kolem mladé zdravotní sestry jménem Alma (Bibi Andersson) a její pacientky, slavné herečky Elisabet Vogler (Liv Ullmann). Elisabet po svém zhroucení na jevišti přestala mluvit a její psychiatr jí v rámci léčby pošle na osamělou chatu na pobřeží, kde se o ni má starat Amy. Zdravotní sestra musí mluvit za obě a během společně stráveného času se do herečky tak trochu zamiluje. Jednoho dne Alma vypráví Elisabet o svých vzrušujících sexuálních zkušenostech, které kdysi zažila a také o nepříjemných následcích. Ty dvě se ještě více sblíží. Brzy na to najde Alma dopis, který psala Elisabet a je šokována zjištěním, že ji herečka považuje za svou studii. V jejich vztahu je od té chvíle cítit obrovské napětí a obě ženy si nakonec navzájem ublíží.

Zdroj: HBO Europe
Vysílání: titulky

Ingmar Bergman natočil tento snímek v roce 1966 nedlouho poté, co prodělal vážnou chorobu, během níž se ocitl na hranici života a smrti. Jeho rozpolcený duševní stav se bezprostředně promítá do děje i stavby filmu. Vše začíná velmi neobvyklým prologem, předsazeným před samotný filmový děj, pro nás jen jakýmsi neuchopitelným sledem zdánlivě nesouvisejících bizarních sekvencí, symbolizujících autorovo zraněné nitro a zpochybnění hodnot jeho dosavadního světa. Sledujeme postupně záběry pavouka, zkrvavené ruky, ostré hroty mříže následuje záběr mrtvých těl dvou starých lidí, ženy a muže, výtvarně silně vypovídající asociace symbolizující duši ve stavu zmatku a neutříděnosti.
Právě tak samotný film, jehož hrdinkami jsou dvě ženy, mladá zdravotní sestra Alma a herečka Elisabeth, obsahuje několik snových scén, které jen těžko zařadíme do reálného děje. Taková jsou například noční setkání Almy a Elisabeth, kdy si obě ženy fascinovaně prohlížejí své tváře, nápadné svou podobností. I postava Elisabethina manžela přichází za Almou jakoby ze sna a v naprosto nereálných souvislostech, do kterých se zase vrací. Právě díky této neexistující hranici mezi fantazií a realitou může divák vidět v tomto neobvyklém a v televizi nikdy neuvedeném projektu jen jakýsi sen rozpolcené bytosti, která bojuje se svými dvěma tvářemi, aby se v závěru spojila v jedinou. V hlavních ženských rolích zazáří Bibi Anderssonová v roli Almy a Liv Ullmannová jako Elisabeth.

Zdroj:
ČT 2: Velikáni filmu: Ingmar Bergman

V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - „persony" se však stane jen dočasným pňjetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth (Liv Ullmannová), která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy (Bibi Anderssonová), která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby.

Autor/Zdroj: /Kino AERO