Paní Le Murie

Snímek Petra Václava Paní Le Murie patři pro svou mimořádnou formální i myšlenkovou sevřenost a čistotu mezi nejzajímavější dokumenty posledních let. Dlouho plánovaný projekt vychází z autorovy fascinace místem i jeho obyvatelkou. - Třiaosmdesátiletá baronka Le Murie je poslední z rodu, který se v Čechách usadil po Bílé hoře. Je jedinou obyvatelkou zchátralého rodinného sídla. Na jeho současné podobě se drasticky podepsala německé okupace i komunistická éra, za niž byl zámek vyvlastněn a ponechán svému osudu; bývalí majitelé tam směli dožít. Skutečnost, že dnes je sídlo zase vlastnictvím rodu, nic nemění na tragickém osudu místa i jeho paní. Hraběnka Le Murie však svůj úděl nese s přirozenou hrdostí; je povznesena nad nářky a stížnosti. Nevzdychá po „starých zlatých časech", jež jsou pro ni v souladu s jejím skeptickým vnímáním světa zdrojem vzpomínek spíše trpkých, než šťastných. Přežila všechny členy své rodiny, a je ráda, že se nedožili změn, jež by jen stěží byli schopni snést. Většinu života prožila ve svém kraji, s nímž je neoddělitelně spjata. Film sleduje starou dámu v každodenním životě, jehož askeze je vynucena jak podmínkami, v nichž musí žít, tak její životní filozofii. Paní Le Murie chodí pro vodu do vesnice, uklízí si pokoj a pečuje o dům, do nějž prší, a o zničený zámecký park. Otázky, jež si klade, však přesahují každodenní obzor staré, osamělé ženy. Pozorná a stále ještě okouzlená pozorovatelka přírody poměřuje osudy lidí a hvězd a s hrdou vyrovnanosti uvažuje o zániku. Vnímá proměny času, jež se nepodepsaly jen na osudu jejím i její rodiny, ale i na milované krajině: ubylo ptactva i motýlů, zvěře i lesů. Starý svět zmizel a s nim většina hodnot, které její rodina vyznávala. Cas, jenž byl lidstvu vyměřen, se chýlí ke konci, a lidé sami v poslední době vydatně přispívají k temnotě svého soumraku. Paní Le Murie je jeho klidnou a přísnou pozorovatelkou. - Režisér s kameramanem Štěpánem Kučerou sledují starou dámu na sklonku jejího života od rána do večera, od konce léta clo počátku zimy. Aktérka jejich originální filmové básně je přirozenou součástí krajiny, jíž prochází a o níž uvažuje; stejně nedílně patří k zámku, kterého se příroda postupně zmocňuje. Depresivní pocit zmaru zmáhá věčný koloběh přírody, v němž vše zaniká a znovu se rodí. Melancholické, vytříbeně krásné obrazy doplňuje komentář staré dámy, plný moudré skepse i osobitého humoru. - Dramaturg Jiři Soukup, jenž má na výsledné podobě snímku výrazný podíl, je s touto krajinou spjat už spoluprací na filmu Vojtěch, řečený sirotek.

-ap-, Filmový přehled 1995/2

V tomto roce zemřela v Blatné u Strakonic baronka Blanka Battaglia. Její rod pocházel z otcovy strany z Lombardie, matka byla z Vídně, od 18. století se sídlil v Čechách. Otec byl v roce 1938 jedním ze signatářů Podpory české šlechty Benešově vládě. Bratru Christianu Battagliovi, slavném jihočeském cyklistovi, vystavěl ve svých knihách pomník spisovatel Ota Pavel. Film Petra Václava „Paní Le Muriel“ získal první cenu za nejlepší dokumentární film na mezinárodním festivalu filmových škol v Mnichově a byl nominován na Oskara v kategorii studentských filmů. Dle režiséra byla baronka přesvědčením Češka, svou podstatou a zázemím občanka Rakouska – Uherska. Sama svou identitu definovala jako jihočeskou.

Zdroj: České centrum Vídeň

Přečtěme si, co o tomto snímku napsali někteří čeští filmoví kritici:
„V tomto dokumentárním portrétu se povedlo mladému Petru Václavovi odkrýt pohled na zcela neznámou skutečnost, ale současně připomenout i některé zapomínané hodnoty lidské existence. Spolu s kameramanem Štěpánem Kučerou natočili obrazy krásné výtvarnosti i promlouvající významově. Kde jiný mohl vidět jen anachronickou kuriozitu, v tomto pojetí doznívající echo feudalismu promlouvá i pravým šlechtictvím ducha." Vladimír Bor
„...V jejím jazyce nejsou žádné kompromisy, spíš slova absolutních rozhodnuti: „Nikdy...Navždy..." Věčné a pomíjivé, bezprostředně přítomné i vesmírně vzdálené, to jde u paní Le Murie v jednom proudu, a tyto obrovské řezy prostorem a časem chytá Kučerova kamera v nečekaných přechodech pozornosti, od úvahy o hvězdném paprsku, jež zhasne v lidském oku, k obrazu kočky peroucí se o kousek masa... Nahoře, dole. Tam a tady. Jádro Václavova eseje spočívá v hudebnosti obrazu a zvuku - ostatně platí to o každém ryzím filmu. Vzácný je ten volný rytmus. Bez spěchu, náladuje, chce, abychom do něj pomalu klesali jako do tmy. Film bez ozdob. O hrdosti a jejím hlasu." Jiří Cieslar

Autor/Zdroj: /Kino AERO