Pan Hulot jede na výstavu

V tomto snímku je dobrák pan Hulot (Jacques Tati) pověřen úkolem dopravit karavan vybavený posledními technickými vymoženostmi z Paříže do Amsterdamu, kde se koná přehlídka novinek automobilového průmyslu. Cesta však skrývá tolik nástrah a nebezpečí, že se panu Hulotovi podaří dorazit do Amsterdamu až ve chvíli, kdy výstava končí a brány výstaviště se uzavírají.
Postavička, která se v průběhu času stala populární filmovou osobností, je jako obvykle oblečena do šatů, které špatně sedí, zdobí je krátký ošoupaný převlečník a krátké nohavice, pod nimiž vykukují srolované ponožky. Vybavený sportovním kloboučkem, dýmkou a ošuntělým deštníkem si pan Hulot vykračuje světem, jenž mu ale není přátelsky nakloněn. Má obrovské potíže s hektickým tempem moderní doby, administrativními budovami a těžkopádným dopravním systémem.

Jacques Tati nám ve svém filmu předvádí svět, jenž je přeplněný automobily a v němž lidé hrají pouze druhořadou roli. Na první pohled se zdá, že pan Hulot je na takovou roli v životě připraven, ale ke konci příběhu musí divák konstatovat, že tento sympatický člověk se neproměnil v konformní spotřebitele, nýbrž že zase jednou podnikl výlet do pro něho nepochopitelného a složitého světa.

Jde o poslední snímek s filmovou postavou pana Hulota.

Tatiho poslední dlouhý hraný film byl natočen v italské koprodukci a produkoval ho proslulý francouzský producent Robert Dorfmann, zaměřující se zejména na žánrové snímky. Pan Hulot zde vystupuje jako projektant automobilové firmy ALTRA a se svými spolupracovníky se vydává na veletrh do Amsterdamu, kde má v autosalonu představit nový prototyp moderního karavanu. Jestliže se v Playtime (1967) hrdina střetává s rušným velkoměstským životem, tady se ocitá v neustálém pohybu technických mechanismů a předmětů, kterými jsou zejména automobily. Snímek lze do určité míry vnímat jako road movie, ale zobrazuje spíše putování hrdiny, který se ocitá v různých komplikovaných situacích. Všudypřítomný motiv automobilu, pohybu a cesty zohledňuje autorův kritický pohled na rozmáhající se technokratickou společnost, posedlou výrobním procesem a obchodováním. Automobily jako prostorově a polohově aranžované předměty zároveň spoluvytvářejí Tatiho specifický styl, založený na tvarové podobnosti. Nadměrné hromadění objektů nepředstavuje pouze autorův charakteristický stylistický postup, ale právě osobitý přístup k filmovému gagu. Během opakovaného sledu záběrů se stejným obsahem a významem nahlíží na neměnící se společenské konvence. Typickým příkladem je scéna dopravní zácpy, když si řidiči, čekající v koloně aut na zelenou, krátí dlouhou chvíli šťouráním v nose nebo drbáním za hlavou. Tyto zlozvyky, tvořící pevnou součást měšťácké společnosti, nezobrazuje Tati vulgárním způsobem s primárním úmyslem provokovat. Ukazuje pouze běžný detail lidského chování, jenž mu zároveň slouží při jeho opakované obměně k vytvoření gagu. Ačkoliv jsou komické situace vystavěny převážně na nemotornosti a nepraktičnosti pana Hulota, není zde hrdina ústřední postavou, ale opět součástí davu - lidského i automobilového - ve kterém se neustále objevuje a znovu ztrácí. Stejně tak film záměrně postrádá pevně vybudovaný příběh a klade důraz na jednotlivé momenty a situace, představující často základní předpoklad autorova osobitého přístupu k vytvoření vtipu.

Jan Švábenický, 36.LFŠ 2010

Pan Hulot tentokrát vzdoruje automobilismu. Jako vynálezce svérázného campingového vozu, kterým chce kterousi francouzskou firmu reprezentovat na výstavě v Amsterodamu. Jenže cesta i pozdější pobyt v Holandsku rozvíří lavinu drobných trapasů, které o to výmluvnéji odhalují absurdnost světa zaplněného samými auty. Tati opět spoléhá na situační gagy a přítomnost slov omezuje na nezbytné minimum.

Autor/Zdroj: /Letní filmová škola